Článek
Proč máme varhánky ve vodě, proč se smějeme při lechtání a proč nás káva po ránu obvykle „prožene“. Mysleli jste, že znáte odpověď? Ale možná je vše trochu jinak…
Je toho tolik mezi nebem a zemí… některé jevy zůstávají dodnes neobjasněny. Například proč cyklisti jezdí vždy vedle sebe nebo proč se vždy zasekne v obchodě právě ta fronta, ve které stojíme. Ale pak je taky spousta podivných jevů, na které už věda vysvětlení má. Jen ho ne každý zná. Pár takových věcí tu pro vás mám, takže (pokud jste vysvětlení neznali) po přečtení tohoto článku budete zase o krůček blíže osvícení.
Proč máme ve vodě varhánky?
Mysleli jste, že kůže prostě nějak provlhne a kvůli tomu se zkroutí a krabatí? Ve skutečnosti nejde o žádný vedlejší účinek, ale jev, který má zcela funkční evoluční význam. Krabatění prstů pod vodou, které lidově označujeme jako „varhánky“ nám totiž umožňuje zlepšení úchopu v mokrém prostředí. Naši předkové byli známí tím, že používali (podobně jako my, jen šikovněji) ruce k manipulaci s různými předměty, na rozdíl od většiny jiných zvířat.
Mechanismus scvrknutí kůže je postavený na tom, že při delším máčení kůže pod vodou, se sníží koncentrace soli v tkáni, nervy předají tuto informaci mozku a následně nervový systém reaguje stažením krevních cév. Vzorce, které varhánky vytvářejí, jsou dokonce prý vždy stejné, podobně jako otisky prstů.
Důkazem, že jde o funkční jev, je i to, že některým primátům (včetně šimpanzů) se varhánky nedělají. Zatímco některým druhům, které mají tendenci více se pohybovat v mokrém prostředí ano. Ještě zajímavějším důkazem, že nejde o nějaké samovolné svraštění kůže je fakt, že v případě poškozených nervů v prstech se lidem varhánky nevytvářejí.
Proč zíváme, když zívá někdo, koho máme rádi?
Tato věc je docela dost známá, ale přesto je možné, že se patřičné informace k někomu ještě nedostaly. Že je zívání nakažlivé, to ví i lidová moudrost. Proč tomu tak ale vlastně je?
Zívání je nervo-svalová reakce. Lidé zívají dokonce už v děloze, od cca třetího měsíce a teorií, k čemu je zívání dobré, je víc, ale převažuje ta, že pomáhá okysličení a ochlazení mozku a zlepšení jeho funkcí. Při zívání dochází i k produkci určitých hormonů. Opět jde tedy o funkční jev jako u varhánků, ale nejsme si až tak dobře jistí přesným účelem – pravděpodobně je více multifunkční.
Zívají i některá zvířata.
Zíváním lze nakazit lidi okolo sebe. Ale tato nakažlivost je úzce spojena s empatií, a proto mají zívání tendenci kopírovat především lidi, kteří jsou nám blízcí. Ale často se vlna zívání rozmůže i v čekárně plné cizích lidí. Zdá se tedy, že jde o jakýsi prastarý prostředek komunikace či vyjádření sounáležitosti a upevňování vazeb. Nakažlivé zívání se projevuje teprve u dětí od cca 4. roku života. Vyskytuje se i u primátů a zřejmě i dalších zvířat.
Proč se smějeme, když nás někdo lechtá?
Jde pravděpodobně o důsledek poměrně starého reflexu, který sdílíme i s dalšími živočichy, od nichž jsme se už dávno evolučně oddělili. Při lechtání se smějí například i gorily – což ještě není tak překvapivé. Co je zajímavější, smějí se i myši. Jde ale o „smích“, resp. nějaké specifické zvuky, při frekvencích kolem 50 000 Hz, které neslyšíme.
Při lechtání vysílají nervová zakončení pod kůží signály, na které reagují hned dvě části mozku. Somatosenzorická a přední cingulární kůra. Při následném smíchu se ale aktivuje i hypotalamus a některé vědecké hypotézy se domnívají, že jde o obranný mechanismus a projev podřízenosti vůči predátorovy ve snaze „odlehčit situaci“ a předejít závažnějšímu útoku a poškození. Při lechtání nás tedy provázejí smíšené pocity, na jednu stranu se smějeme, ale zároveň reálně trpíme. Ani jednu z těchto reakcí nemůžete zcela potlačit vůlí (pokud jsme lechtiví).
A proč to nefunguje, když se polechtáme sami? Mozek samozřejmě ví, že akci provádíte sami a vypne celý řetězec reakce, která je energeticky náročná, stresující atd.
Proč se nám chce po ranní kávě na záchod?
Mno a nyní už můžeme přejít k řešení zásadní otázky z titulku. To, že nás káva po ránu prožene, už je součástí takového lidového folkloru. Ale čím to vlastně je?
Promyšlené vědecké teorie přicházejí s tím, že tento jev způsobuje zvýšení motility (pohyblivosti) trávicího traktu a intenzivnější kontrakce hladkého svalstva v tlustém střevě vlivem kofeinu. Polyfenoly a kofein taky mohou zvyšovat produkci žaludečního hormonu gastrinu, což vede k vyšší produkci žaludečních kyselin a to zase spustí řetězec dalších „aktivit“ uvnitř nás.
Nicméně. Kofein začíná působit s určitým odstupem, ale leckomu se chce na záchod už po vypití pár doušků kávy. Káva je totiž často to první, co do sebe po ránu dostaneme. Kdybychom například vypili sklenici studené vody, efekt by mohl být velmi podobný.
Osobně se mi proto nejvíce líbí vysvětlení, že káva po ránu zkrátka spustí gastrokolický reflex – tedy vlnu peristaltického pohybu střev, kterou nezpůsobuje nic jiného než náhlý příjem potravy/tekutin. Tento reflex má tendenci být nejaktivnější právě ráno po prvním přijmu něčeho nového do žaludku. V podstatě reflex říká střevům, aby si pohnuly s vytlačením dosavadního obsahu, protože se nejspíš chystá várka něčeho nového.
Spíše při pití kávy v průběhu dne se pak může dostavit mírně projímavý efekt způsobený kofeinem a dalšími (výše uvedenými) mechanismy. Ranní kávová potřeba tak ve skutečnosti nemusí vůbec souviset přímo s kávou jako takovou.
Zdroje:
