Článek
Vltava jako nedozírné kluziště přecpané bruslaři. Desítky lidí nasazujících si na náplavce šlajfky na boty a chystajících se vyrazit za zábavou na mnoho centimetrů tlustý a bezpečně silný led. Zní to jako pohádka, ale existují i fotografie, které tyto situace dokládají. A dokonce nejsou dílem umělé inteligence.
Dnes už ale bruslení na Vltavě pamatují jen nejstarší pamětníci. Alespoň tedy pokud jde o vlastní zážitek. Mladší Pražané pak o těchto pozoruhodných hrátkách ví leda zprostředkovaně – od svých rodičů nebo prarodičů. Bývaly přitom časy, kdy se na Vltavě dokonce led i ve velkém těžil. Vše se ale náhle změnilo v polovině 50. let. Za konec ledové Vltavy přitom nemohla změna klimatu, která tehdy ještě nebyla ani v plenkách, nýbrž jeden jediný megalomanský stavební projekt…
1956. Rok, kdy Vltava zamrzla naposledy
Píše se rok 1956, je právě zima a na Vltavě se stovky lidí věnují bruslení a klouzání. Prostoru mají možná víc, než by nabídly všechny zimní stadiony světa dohromady. Většina z nich ale nejspíš netuší, že tentokrát si podobnou skvělou zábavu užívají naposledy. Příští zimu už se plně zamrzlé Vltavy nedočkají – a ani nikdy v letech následujících.
Neznamená to definitivní konec bruslení v Praze. I později se chodili lidé bruslit, ale už jen do slepých ramen. „I já jsem tam na Vltavě bruslil, ale jenom na slepém rameni v Libni u Rokytky,“ vzpomíná například na Facebooku pan Zdeněk. Kousek Vltavy zamrzal ještě třeba v Podolí a na dalších místech, jak vzpomínají další pamětníci.
Led na Vltavě ale nesloužil jen bruslařům. Používal se i jako „obchodní komodita“ a surovina pro těžbu.
Koně na Vltavě a těžba ledových desek
V minulosti, kdy neexistovala elektrická chladicí a mrazicí zařízení, bylo běžné, že se led těžil a následně sloužil ve sklepech jako chladicí těleso. Protože se vyřezávaly velmi objemné desky (tzv. lavice), dokázal led vydržet poměrně dlouhou dobu. Využívaly ho zejména hostince, pivovary, řezníci, někdy i další řemesla a výrobci. Ledařství bylo specializovaným řemeslem, které zaniklo teprve v průběhu 20. století, kdy ledové kostky nahradily mrazicí boxy, lednice a podobné modernější technologie.
Led se ale na Vltavě těžil ještě ve 20. letech 20. století. Na starých fotografiích lze vidět vozy tažené valachy stojící na nábřeží. Ledaři je nakládali haldami ledových desek. Údajně někdy povozy jezdily i přímo po silném ledě, pokud byly mrazy dostatečně tuhé, dokázal led unést těžká zvířata i s vozy a náklady.
Tradičním odběratelem ledu, jehož kusy se vyřezávaly speciálními dlouhými pilami, byl například i pivovar Braník, ale i spousta dalších pivovarů, hospod a dalších provozoven v Praze a okolí. A to ještě ve 20. století. Zimní těžbě ledu na Vltavě se říkalo ledování či ledovací kampaň.
Proč už Vltava nezamrzá a zřejmě nezamrzne?
Klimatické minimum známé jako malá doba ledová už bylo v 50. letech 20. století rozhodně za zenitem, ale nárůst teplot směrem k tzv. globálnímu oteplování taky ještě tak docela nebyl na programu dne. Navíc náhlý konec zamrzání de facto z roku na rok vylučuje výhradní podíl spíše plíživých klimatických změn.
V roce 1956 panovala v Praze velmi tuhá zima, která přinesla až 20stupňové mrazy. V té době už ale na Vltavě dávno probíhala výstavba soustavy vodních děl, nádrží, které byly ve skutečnosti budovány v širokém rozmezí mnoha desítek let. V 50. letech ale nabralo budování přehrad velkou intenzitu. Vznikly přehrady Lipno, Slapy, Orlík či Kamýk. Právě ty zřejmě zasadily někdejšímu zamrzání Vltavy finální úder. Zamezuje mu odpouštění teplejších vod ze dna nádrží.
I klima má ale nejspíš podíl na tom, že ledu na Vltavě už lze vídat jen pomálu. Těžko si představit, že by příroda dokázala soupeřit s kombinací stále chabějších zim, které často sotva přinesou sníh či led na malých potocích, a právě působení vltavské kaskády vodních nádrží. O zamrzlé Vltavě tak v blízké budoucnosti můžeme nejspíš leda snít.
Zdroje:
