Článek
Vidím to dnes a denně na vlastním synovi. Když jsem byl malý a byl jsem s tátou na chatě, nic mi nechybělo ke štěstí. Seděli jsme na verandě, dovnitř velkým oknem svítilo sluníčko, díval jsem se na zalesněné kopce, do toho nám šumělo staré rádio. O něčem jsme si povídali nebo si sem tam zahráli nějakou jednoduchou hru a já byl šťastný a spokojený.
Syn nedokáže na chatě vydržet „nic nedělat“, ani pět minut mezi tím, co jsme dohráli nějakou divokou hru a než já nachystám oběd. „Co budeme dělat, tati?“ ptá se, když běžím od grilu do kuchyně pro nádobí. „Kdy jako? Chystám teď ten oběd,“ opáčím. „No, než bude ten oběd,“ dodává a mě se dělá tma před očima.
„Nedělat nic“ není sprosté slovo. Naši dobu drtí přestimulovanost
Mohl bych mu dát do ruky mobil, ale snažím se ho vést trochu jiným směrem. Nechci, aby žil jako v jeskyni a byl jediný mezi svými vrstevníky, který bude odstřižený od mobilních a jiných moderních technologií. Zároveň ale nechci, aby nedokázal žít bez nich. Proto mu čas na těchto přístrojích dávkuji velmi opatrně. Jdu tím proti proudu, po kterém plují ostatní rodiče (nebo aspoň většinová část). Stejně tak v tom, že mu dávám převážně zdravá jídla a svačiny místo, abych mu strčil brumíka nebo jiný ultra zpracovaný blaf a měl ho z krku. Stejně tak v tom, že se ho snažím přimět k fyzické aktivitě, ale místo, abych ho šoupl do pěti kroužků, s ním trávím čas a vymýšlím společné aktivity. Mám utkvělou představu, že čas, který stráví se mnou coby otcem, mu dá do života víc.
Jedním z úkolů, které jsem si vzal na bedra, je naučit ho, aby se dokázal nudit anebo vydržet sám se sebou i v prostředí, kde nebude obklopený hračkami či jinými podněty, včetně moderních technologií. Jedině v tom totiž vidím cestu k tomu, aby dokázal zůstat na těchto věcech do jisté míry nezávislý, dokázal je používat, ale nenechal se jimi pohltit. Snažím se mu vysvětlovat, že civět hodiny na nesmyslná krátká videa na Youtube nebo sociálkách mu dělá z mozku tak trochu kašičku. Zdá se ale, že jsem jeden z mála rodičů, kteří tento fakt svým dětem vysvětlují, přestože na to máme již dostatečně kvalitní studie a mluví se o tom dnes a denně.
V posledních měsících se navíc už i u nás často mluví, alespoň hypoteticky, o různých možnostech omezení používání mobilů. Například KDU-ČSL už v únoru předložilo návrh zákona, který by školám dával větší pravomoci a prostor k regulaci používání mobilních telefonů dětmi. Dokonce i Babiš podpořil možný zákaz sociálních sítí pro děti do 15 let. A leckde ve světě už zašli politici i dál.
Dva pilíře, na nichž musejí regulace mobilů stát
Bude to ale stačit a fungovat? K tomu nám chybí dva důležité pilíře. Tím prvním pilířem jsou příklady rodičů. Pokud rodiče nedají mobil z ruky, je trochu pokrytecké za to trestat své děti – pokrytecké alespoň z pohledu dětí samotných. Rodiče jsou dospělí, můžou dělat spousty věcí, které děti dělat nemají. Sami si museli prožít své roky pod „rodičovským jhem“ (často mnohem přísnějším) a zároveň musejí dělat zase spousty věcí, které děti dělat nemusejí. Ale vysvětlujte to dětem, když vás vidí s hlavou zabořenou v telefonu a osvícenou modrým světlem.
Dalším pilířem je pak předmětná schopnost vydržet existovat i bez neustálého přílivu zábavných a stimulujících podnětů. To je v dnešní době velký problém – a opět i pro dospělé. Výše jsem použil pojem „nuda“, ale to není přesné. Skutečná nuda totiž způsobuje utrpení plynoucí ze smyslové deprivace. Jde spíše o schopnost jisté „falešné nudy“, kdy zdánlivě neděláme nic nebo skoro nic, ale přesto nijak nestrádáme, protože se zkrátka těšíme z něčeho drobného a nenápadného místo bombastických her nebo zběsilých videí. Například z přítomnosti milovaného člověka, z krásného dne, nebo třeba z vlastních myšlenkových pochodů, z nichž pak díky „falešné nudě“ mohou vyplynout zajímavé nápady.
Autorský článek s využitím zdrojů (viz text)
