Článek
Na válku na Ukrajině se pod clonou středovýchodního pouštního písku zvířeného novou válkou tak trochu pozapomnělo. Ale pořád probíhá – a možná přichází doba, kdy se hodně změní. Novinky.cz informovaly o zajímavém komentáři Phillipse Paysona O’Briana v The Atlantic, kde se tento známý komentátor věnoval rozpadajícím se vztahům amerického a ukrajinského prezidenta. Vstoupí tedy nyní Ukrajina konečně do jakési „postamerické“ fáze války?
A slovo konečně je zde opravdu na místě, protože vpravdě absurdní ambivalentní tango, které spolu Trump a Zelenskyj zkoušejí tančit už od Trumpova nástupu do úřadu, unavilo celý svět.
Z pevné jistoty za Bidena k Trumpovu chaosu
Za Trumpova předchůdce Bidena byla situace mezi Ukrajinou a USA jasná. Ne že by tu nebyly žádné nervy, ale USA v čele s Bidenem vyjadřovaly naprosto jasnou a jednoznačnou podporu Ukrajině a stejně tak striktně se vymezovaly proti Putinově režimu a jeho agresi. A na Ukrajinu tekla z USA plynule spousta peněz a vojenské techniky. K začátku roku 2025 činila celková pomoc (podle webu amerického ministerstva obrany) Ukrajině ve válce cca 66 miliard dolarů. Amerika posílala do té doby munici i těžkou techniku – včetně třeba 31 tanků Abrams a 45 tanků T-72B nebo 20 helikoptér Mi-17. Celkový seznam pomoci je rozsáhlý a má desítky položek.
Samozřejmě… po nástupu Trumpa pomoc okamžitě nevyhasla. Stala se ale značně nepředvídatelnou. Podle toho, v jakém rozmaru se Trump zrovna nacházel, dokázal Ukrajině tu přislíbit spásně tučnou podporu, jindy se od ní zase odvrátit a Zelenského nevybíravě kritizovat. Bidenova Amerika byla konzistentní a funkční. Trumpova politika je jako bizarní sen, kde se schizofrenické obrazy přelévají ze strany na stranu.
Trump vs. Zelenskyj aneb o „nekompatibilních“ vztazích
Problém je od začátku nejen v Trumpovi a jeho nevyzpytatelné „psýché“, v níž se jeden den kují plány na kolonizaci Grónska, druhý den místo toho rozpoutá válku na středním východě. Problém je i v Zelenském a v nekompatibilitě charakterů obou lídrů. Ve skutečnosti si tak lidsky Trump mnohem víc rozumí s Putinem, který má podobnou náturu, a navíc se na něj dokáže úlisně usmát, naklonit si ho pěkným dárečkem, který pohladí narcistní Trumpovu duši a celkově se dokáže chovat mnohem více v rukavičkách. Navzdory tomu mají i vztahy Trumpa s Putinem podobu houpačky, ale řevnivost mezi ním a Zelenským je mnohem očividnější a divočejší.
Zelenskyj se od počátku chová s až „otravnou hrdostí“, je málo vděčný a uctivý… jak mu sám Trump mnohokrát vyčetl a zkrátka dostatečně nepodlézá „svrchovanému pánu tvorstva“, americkému prezidentovi. Dokonce přijde do Bílého domu nevhodně oblečený a má tu drzost se s Trumpem přít.
Trump je zvyklý a vyžaduje kolem sebe výhradně servilní lokaje, kteří se před ním plazí po zemí a blahořečí každý jeho zvrácený nápad a podporují každý jeho rozmar. Typickým příkladem je jeho „osobní patolízal“, viceprezident J. D. Vance. Zelenskyj vytrvale odmítal takovou roli před Trumpem hrát, čímž si stále dokola pod sebou řezal větev. Bylo dobré rozhodnutí hrát si na hrdého drsňáka v době, kdy Ukrajina čelí totálnímu zničení a americká podpora je možná to, co ji od něj dělí?
Zelenskyj mohl rozhodně alespoň takříkajíc ohoblovat hrany svého chování. Občas se o to nepříliš přesvědčivě a toporně pokusil… paradoxně k tomu, že původním povoláním je herec, nebyl jeho výkon vůbec dobrý. Jeho přehnaně tvrdohlavá hrdost hraničící mnohdy spíše s arogantní drzostí byla tím nejhorším možným rudým hadrem na sebestředného a servilitu vyžadujícího „býka“, jakým je Trump, který chápe spojence jako pilíře podtrhující jeho velkolepost, pokud tomuto účelu neslouží, vyškrtne je ze seznamu přátel. Nechápe je jako rovnocenné partnery a už vůbec neoplývá smyslem pro nějakou solidaritu či altruismem.
Zelenského „hvězda padá“. Přejme si novou šanci pro Ukrajinu
Zelenskyj nedokázal být dostatečně ponížený služebník. Ostatně ukrajinský prezident svým přístupem dopaloval řadu zahraničních politiků i část veřejnosti spojeneckých zemí. A zejména po korupčním skandálu od konce minulého roku klesá podpora Zelenského i na domácí půdě. Zdá se, že Zelenkého póza neohroženého válečníka stojícího po boku vojáků v zákopech se tak trochu vyčerpala a Ukrajina by do budoucna možná potřebovala lídra, kterému by to, slovy klasika, více politicky myslelo. Proč?
Už i Zelenskyj si nyní zřejmě uvědomuje, že nehynoucí podpora USA je v nenávratnu. Jeho šance leží v Evropě, ale zájem veřejnosti (ze které se těží volební hlasy) se od Ukrajiny odvrací. Pozornost teď plně poutají Trumpovy eskapády. Evropa se zároveň už od Trumpova nástupu velmi bolestivě probouzí do reality a její lídři a zástupci zjišťují, že život a politika nejsou jen nekonečné filozofické disputace o morálních hodnotách, ale mohou se dít velmi skutečné a bolestivé věci.
Trump je mužem činu, Evropa je svět spící na obláčku. Nadějí Ukrajiny je, že někdejší velmoci jako Francie, Británie a Německo se opět probudí k životu a že Ukrajina bude mít lídra, který s nimi dokáže vytvořit pevné strategické spojenectví. Může to být Zelenskyj, nebo jeho éra skončila? Toť otázka, osobně se domnívám, že Zelenskyj už trochu vyčerpal své možnosti na domácí i zahraniční půdě.
Amerika z ukrajinsko-rusko-evropského dějiště nezmizí. Ne ze dne na den, ale nejspíš ani za rok. Je ale potřeba počítat s nevyzpytatelným a nejistým přístupem této velmoci. Zkrátka už USA nelze brát jako štít a opěrný bod, který tu vždy bude, aby Evropu s plným nasazením chránil před Putinovými „asijskými hordami“ či jinými hrozbami. To už si uvědomuje většina Evropanů, i Ukrajinců.
Nová éra, v níž budou evropská spojenectví klíčová
Zelenskyj může pokračovat ve své politice tlaku, kdy bude od spojenců „somrovat“ peníze a vybavení a zároveň je zahrnovat výčitkami, že jsou v tomto směru příliš pomalí. Je ovšem otázkou, zda mu s tímto přístupem mezi evropskými spojenci do budoucna dál pokvete pšenka i ve světě, kde se dějí i jiné věci než válka na Ukrajině. Jako lepší možnost se jeví, že Zelenskyj změní přístup (což je u něj těžko představitelné), anebo Ukrajina změní lídra a zbaví se Zelenského, který odvedl spoustu zásadní, tvrdé a špinavé práce, ale přitom všem mu taky na rukou spousta špíny ulpěla a je už tak trochu příliš obtěžkán nehodícími se břemeny.
Doba, kdy Ukrajina potřebovala svého „tatíčka“ Zelenského, je možná pryč a nadchází nová éra a nová fáze války, která si vyžádá nové strategie a přístupy. Je to kruté a nevděčné vůči Zelenskému s přihlédnutím k jeho neoddiskutovatelným zásluhám? Ano. Ale možná je to nutné, pakliže uvážíme, že osud Ukrajiny a možná celé Evropy je důležitější než osud jednoho prezidenta a člověka.
