Článek
Když se papež poprvé odhodlal navštívit Spojené státy, tak ještě než vystoupil z letadla, nahrnuly se na letadlové schody davy novinářů a reportérů s mikrofony v natažených rukou a jeden z novinářů zahalekal: „Půjdete se, svatý otče, podívat také do bordelu?“
Papež se trochu zarazil: „V Americe jsou také bordely?“
Za několik minut už rotačky chrlily zvláštní vydání New York Timesů a kameloti vybíhali do ulic: „První otázka papeže ještě než vystoupil z letadla - jsou v Americe také bordely?“
Mně se na Američanech vždycky líbila jejich rychlost. Hlavně rychlost rozhodování. Nápad - provedení, na nic se nečekalo, cíle muselo být dosaženo ještě předtím, než nás něco podobného vůbec mohlo napadnout.
Tady v Česku je zajímavá spíše taková ta nerozhodnost, která se projevuje tím, že ať už jsme venku, na úřadě, doma nebo v práci, tak nikoho nic nezajímá.
Když to soudím podle sebe, tak když se dnes ohlédnu na samý začátek mého pobytu v Praze, když jsem se vrátil z emigrace, což bylo na konci roku 1989 (na Vánoce jsem už byl doma), tak jsem psal a uveřejňoval v denním tisku a v časopisech úvahy, fejetony, povídky a rozhovory o všem možném, každý chtěl se mnou mluvit, každý měl touhu něco prodiskutovat, a tak to šlo zhruba až do roku 2000. Kam jsem se podíval, tam jsem se dostal. Přitom jsem vydal pět knížek, k tomu asi šedesát publikací a neskutečné množství článků, povídek a fejetonů - sám sebe považuji za typického copywritera, který může psát na jakékoliv téma, čili sem spíše filosofující spisovatel a fejetonista, než abych byl třeba „vědec“ nebo „psycholog“ nebo „astrolog“ či „mág“. Nejsem ani kulturista, přestože cvičím celý život a oslavu 77. narozenin mám už úspěšně za sebou.
Všechno šlo tehdy hladce, až do doby, kdy se na scéně objevila televize Nova a spolu s ní se zformátovala televize Prima a Československá televize. Potom nastaly záhadné problémy.
Možná tak trochu souvisely s tím, že já sám jsem dříve pracoval v Krátkém filmu Praha a také v televizi, takže jako člověk, který v roce 82 emigroval do SRN jsem v televizních kruzích ani moc oblíbený být nemohl. Naprosto jsem chápal, že tehdejší dramaturgie se kroutila, když se rozhodovalo o tom, jestli se též objevím na obrazovkách nic netušících občanů. Proto jsem se ani moc nedivil, když televizní dramaturgie začaly omezovat moje výstupy na veřejnosti. Už to prostě nebyla taková legrace jako dříve.
Když jsem se potom jedné své bývalé spolupracovnice z Novy, která si začala mezitím budovat oslnivou kariéru v rádiu, zeptal, jestli by mě pozvala na rozhovor (to jsme už jeden rozhovor měli šťastně za sebou), tak mi řekla, hele promiň, ale ty, bohužel vyznáváš úplně jinou ideologii, než je v současné době žádoucí. Takže s tebou žádné rozhovory dělat nebudu.
No a když se takhle po letech ohlédnu zpátky, tak s úžasem vidím stovky rozhovorů se skutečně různými lidmi (eufemisticky vyjádřeno), ale ani jeden se mnou. Nevím, čím si to vysvětlit a docela mě to i mrzí a současně i lehce udivuje, protože zrovna v této době, když je před volbami, tak dost nerad vidím, že se podceňují moje názory. To si opravdu myslíte, že bych nedokázal na jakoukoliv stranu ovlivnit třeba sto tisíc lidí svými názory?
