Článek
Nikdy v životě jsem nechodil na FAMU - a není to znát. Celý svůj život jsem se věnoval fotografování a natáčení filmů a jelikož jsem přes deset let spolupracoval s Krátkým filmem Praha, oficiálně jsem byl režisér Krátkého filmu Praha, natáčel jsem filmy krátké a ve studiu animované tvorby též filmy animované.
V té době, čili současně se mnou pracovali ať už v rámci své individuální nebo kolektivní animované tvorby u Krátkého filmu také režisér Petr Sís (kámoš z Brna) a režisér a výtvarník Igor Ševčík. V dramaturgii, ve střižně a v nahrávacích studiích s námi spolupracovala řada vynikajících umělců jako herec Miloš Kopecký, zvukař Ivo Špalj, režisér Jan Švankmajer, hudební skladatel Vladimír Klusák, textařka Gábina Osvaldová, dramaturg Jan Poš, herečka Lenka Kořínková, zpěvačky sestry Mikešovy, zpěvák Miroslav Dudáček, hudební skladatel Zdeněk John, výtvarník a kreslíř Kája Saudek (natočil se mnou jediný svůj animovaný film) a jeho bratr fotograf Jan Saudek.
Studiem animované tvorby tenkrát prolétlo, prošlo, anebo se s ním prostě setkalo tolik mimořádně zajímavých lidí, že by to vydalo na román. Znal jsem však pouze jednoho jediného skutečného absolventa, svého spolužáka Václava Dvořáka, který FAMU poctivě dostudoval. A pracoval potom jako filmový režisér.
Mluvím o šedesátých a sedmdesátých letech a o první polovině osmdesátých let minulého století. Škoda, že to dnes už nikoho nezajímá, naše tvorba, ať už jsme k ní přišli jakkoliv, je mrtvá. Technicky vzato se tímto způsobem filmy už dávno netočí, i když je to škoda, protože naše technika byla a je v podstatě nenahraditelná.
Dnes, ve všeobecném úpadku kulturních hodnot si můžeme jen do sešitku zapisovat další a další nenahraditelné ztráty, protože ono bohužel i těch lidí, z nichž by mohly dosud ještě vypadnout naprosto unikátní vzpomínky, je každým dnem méně a méně.
Ze svého hlediska ale musím poukázat na specifickou cestu za svým vlastním zaměstnáním, kdy mi bylo asi patnáct a vzhledem ke komunistické situaci v ideologicky sešněrovaném Československu mi byla naprosto jasné, že bez silné protekce a bez houževnatých známých na důležitých místech se nikdy nedostanu k tomu, abych mohl pracovat jako spisovatel, scénárista, režisér, fotograf nebo animátor kreslených filmů, takže jsem se nad tím stručně zamyslel a rozhodl jsem se, že si sám vydělám peníze na dobrý foťák, na světla a na kameru, která bude schopná pookénkového snímání, sám si vybavím svou vlastní soukromou fotolaboratoř na vyvolávání a kolorování černobílých snímků a za tímto svým snem jsem si tvrdohlavě šel, natáčel jsem své vlastní animované filmy, které jsem pak promítal na různých diskotékách, všechno jsem si opatřil sám, naši mi na to nepřidali ani korunu, pouze mi řekli, že jestli budu takhle blbnout, tak mě za to jednou zavřou.
Nezavřeli a když mi bylo asi 25 let, zavolal jsem do Krátkého filmu, jestli by neměli zájem o spolupráci, řekl jsem co dělám, přinesl promítačku, předvedl ukázky ze svých filmů a oni mi hned, okamžitě, v tu chvíli dali k podpisu smlouvu, podle které jsem se stal režisérem Krátkého filmu.
V té době byl ředitelem Krátkého filmu Praha Kamil Pixa, který měl údajně blízko hlavně k StB, ale láska k umění byla nakonec silnější, tak si prosadil vytvoření Krátkého filmu Praha, který vzal pod svá ochranná křídla animovanou tvorbu, včetně různých, jak se jim tenkrát říkalo, průserářů, kteří většinou ani nebyli v KSČ.
Takže jsme tady tvořili takový Disneyland, Kroužek animovaného štěstí a v podstatě jsme také tak trochu využívali i toho, že se k nám jen tak někdo nedostane. Byla to divná doba a natáčely se zde divné filmy. Některé z nich ale byly docela zajímavé.
