Článek
Přečetl jsem si zajímavý článek na téma, jaký je nejlepší věkový rozdíl, který by se dal doporučit prakticky všem partnerům, popřípadě hledajícím, kteří se rozhodli najít si své místo v bohaté množině lidí, označovaných jako partner, popřípadě partnerka.
Možností, jak se dobrat ke správnému výsledku je několik a najdete i několik různých matematických vzorců, z nichž přímo čiší chladná logická přísnost, kdy například vydělíte věk partnera dvěma a přičtete sedm a už můžete dělat chytrého.
Nevím, jestli z toho něco funguje v praxi, je také možné, že co funguje jednomu, nefunguje druhému - a tak jsem se nad tímto tématem trochu hlouběji zamyslel.
Sám za sebe si pamatuji, že již v dětství jsem si všiml, že lidé žijí převážně v párech, v nichž muži jsou většinou tak o tři či o čtyři roky starší. Proč tomu tak je, to jsem netušil, ani jsem nad tím nijak zvlášť nemudroval a nehloubal. Na většině lidí stejně nebylo vidět nic vyloženě nápadného, co by mohlo souviset s věkem. Prostě, mladý člověk si většinou ani neuvědomuje, že je mladý a že si může užívat všech výhod s mládím spojených a tak by to asi mělo být.
V šedesátých letech minulého století jsem pracoval v propagačním ateliéru Parku kultury a oddechu Julia Fučíka na Praze 7 a tam mi padla do oka jedna docela hezká dívenka a tak jsem se jí začal dvořit a ona mi řekla, že by proti mě jako eventuálnímu partnerovi rozhodně nic neměla, ale že je na mě už asi moc stará. Bylo jí 26 a mně v té době bylo 19. To byl můj první problém, který jsem v životě měl ohledně partnerství, práce, volného času a věku. Nic chytrého mně k tomu tenkrát nenapadlo, akorát jsem si říkal, že je neuvěřitelné, jak může někdo řešit takové hlouposti.
Potom jsem dva roky chodil s Haničkou, mně bylo 20 let a Haničce bylo 19. Nikdo nic neřešil, propadli jsme sítem společenské únosnosti. Když jsme se s Haničkou rozešli, nabrnknul jsem si Zdeničku, které bylo 18, byla z Moravy a chodila prvním rokem na vysokou. Nikdo se na nic neptal, všichni jen souhlasně mručeli.
Když jsem se se Zdeničkou rozešel, v krátkosti jsem vystřídal Renatu, Slávku, Soňu, Eriku, Romanu, krásné, mladé osmnáctky až dvacítky, samozřejmě jich bylo více a do toho se mi pletly ještě téměř dětské lásky jako dvě Marcelky a nezapomenutelná Olinka (vždycky si tě, Olinko, vybavuji i s tím nápisem Nezapomeneme) a mezitím jsem věkově trochu přibral na 25 až 26 let, to už jsem si připadal jako zkušený muž a ostřílený tantrický bojovník. Ale asi tomu tak bylo, co naděláš?
Nikdy jsem za ta léta těžkých bojů neslyšel jakoukoliv poznámku ohledně věku.
Ženil jsem se v šestadvaceti, to jsem stále ještě bydlel na Praze 7, což je jedno z mála míst na světě, kde neexistuje prakticky žádné sociální zabezpečení, což pokud vím, tak platí dodnes, ale existují různé postupy, například se oženíte, máte dítě, potom se rozvedete, necháte se vyhodit z podnájmu, řeknete, že se opět chcete ženit, dostanete se do invalidního důchodu, sjedete z Letné pod tramvaj a k tomu stačí už jenom získat modrou knížku a potvrzení od stoleté maminky, že o ni budete pečovat - a byt dostanete. Takže možnosti tady byly, bylo jen na nás, abychom je vyzkoušeli. Mladá rodina potřebuje bydlet, což samozřejmě nikoho nezajímá a platí vlastně dodnes, ale, jak všichni víme, stát tady není od toho, aby pomáhal svým občanům.
Takže jsem se oženil, založil rodinu, oba jsme s manželkou pracovali, takže jsme neměli skoro žádné peníze, manželka navíc onemocněla a musela na dva roky do nemocnice, patříme na Bulovku, kde byla zrovna dostavěná moderní ortopedie a manželce museli operovat obě kyčle, což se samozřejmě nedělá najednou, takže jeden rok se opravuje jeden kyčelní kloub, druhý rok se opravuje druhý kyčelní kloub. Potom je nějaká ta invalidita, ale aspoň si můžete v autě vozit takovou tu značku, jako že dopravujete invalidu. Dobrý. Manželé jsme byli asi šest nebo sedm let, ale když jsme zjistili, že díky tomu nedostaneme na Praze 7 žádný byt, ani státní ani nestátní (jak říkám, dnes je to dost podobné ne-li stejné, taky se mi nepodařilo na sedmičce dodnes žádný byt sehnat a to je mi už 77 let a jakýkoliv byt sháním od roku 1990. Prý tady ale bude probíhat stavba nové budovy české státní filharmonie, ale to mě už v podstatě ani zajímat nemusí.
Manželka byla o dva roky mladší, což jí vydrželo dodnes a nikdo nás nikdy kvůli věku nekritizoval. Když jsme se potom hlavně kvůli nemožnosti sehnat státní byt rozvedli, vystřídal jsem několik partnerek, z nichž už byly všechny mladší než já, postupně o deset, o dvacet až o čtyřicet let. Zkušeností jsem v tomto směru nasbíral hromadu, ženat jsem byl celkem třikrát a k tomu i třikrát rozveden. Můj dobrý známý Miroslav Plzák měl v tomto směru též docela dobrodružný život a kromě toho jsem slyšel, že pronesl něco v tom smyslu, že je zbytečné se rozvádět, protože rozvádějí se pouze amatéři, profesionálové bojují v jednom manželství až do ztráty vědomí. No, ono to zase není až tak jednoduché, zvláště, když se stěhujete kvůli emigraci jako manželé do zahraničí, jako my jsme se stěhovali z Čech do Němec a potom asi po deseti letech pobytu a práce v Německu dostala manželka azyl a mně už další vízum nedali, takže jsem se musel sbalit a odjet zpátky do Čech. Syn mluvil pouze německy, v Čechách jsem neměl ani ubytování, ani práci a samozřejmě (jsme na Praze 7) ani žádnou sociální pomoc a druhá manželka současně sbalila školou povinnou dcerku a odletěla s ní do Kanady. Tedy, jaksi proti mé vůli, nechtěl jsem se dožít toho, že mi někdo bez mého vědomí unese dceru, ale to hlavní, co z toho plyne, je, že není problém věk. A nikdy ani nebyl. Dokud se bez chodítka unesete na nohou, třeba i s berlemi a máte aspoň základní sociální a finanční zázemí, což bohužel není zrovna případ České Republiky a Prahy 7, tak problém není a nikdy ani nebyl nějaký věkový rozdíl. Problém je pouze v tom, kolik psychopatů se nacpe do vašeho životního prostoru, aby vás mohli ovládat a rozhodovat o vašem osudu.
