Článek
Je zajímavé, že prakticky vždy, když se u něčeho dá rozeznat začátek a konec nebo klasicky úvod, stať a závěr, bývá začátek veselejší a více nabit optimismem, než odpovídající konec. Konec se často pojí s pocity nostalgie a smutku. A často i strachu před tím, co teď přijde.
Na začátku manželství je svatba, které se také říkalo veselka, lidé se radují, mají pocit, že se odehrává něco dobrého a přínosného, příjemného a užitečného. Samozřejmě jsou i výjimky, smutné svatby, které se odehrávají proti něčí vůli, ale jsou to výjimky.
Výstřel ze startovní pistole ohlásí začátek závodu a hromada běžců nebo cyklistů s nadšením vyběhne či vyjede, nikdo ještě nemyslí na to, že to asi vzdá, protože nemá dost sil nebo mu začne vrzat koleno.
Naproti tomu konce jsou téměř vždy spojené s podivnými pocity, které se snad ani nedají přesně definovat. I když se podaří vybudovat, postavit nebo prostě realizovat něco zajímavého, přínosného, užitečného a prodejného, tak jakmile si uvědomíme, že je konec, že máme za sebou uzavřenou kapitolu, doslova to píchne u srdce.
Podobná situace je, když ukončíme nájem a odevzdáme majiteli klíče od bytu nebo ráno do deseti hodin v hotelu předáme klíč od pokoje recepční, většinou už není cesty zpátky. A nemělo by to ani smysl.
Když jsme například na Barrandově natáčeli nový pořad pro televizi, většinou to byla Nova, tak pár dní před natáčením se sháněli herci, vystupující, statisté a moderátoři, uklízelo se studio, stavěly se kulisy a všichni jsme měli radost, jak práce zvesela pokračuje a když se začalo natáčet, bylo to opět spojené s pocity spokojenosti (nežijeme nadarmo, máme radost z dobře vykonané práce) a když se v odpoledních hodinách natáčení chýlilo ke konci, byli jsme už lehce unavení, ale pořád jsme měli výbornou náladu. Už je to jasné, dobré dílo se podaří…
Zvuk, kamera, poslední klapka, akce! Natočilo se rozloučení s diváky - a konec. Šlus, finito, jde se domů. Můžeme poslat pro šampaňské.
Teď je tak nějak kolem šesté v hlubokém odpoledni, to člověk často mívá prapodivné myšlenky, protože je to takový čas, kdy najednou nevíte, co máte dělat, často si ani nemůžete vzpomenout, jestli vás ještě něco baví nebo ne, tak ještě chvíli stepujete venku před hlavní budovou na parkovišti, dáte si poslední cigaretu, je to jako poslední cigareta před popravou, navzájem se pochválíte jak vám to šlo - ale co bude dál? Co bude příště?
Sám budu velet popravčí četě! Musíme zase co nejdříve něco zajímavého vymyslet… Hlavně, aby nám to schválili…
Potom nasednete do aut a pustíte se po silnici dolů do Prahy. Směr Smíchov. Dole si ještě naposledy zamáváte a paprskovitě se rozjedete na všechny strany.
Jó, to jsem ještě žil na Praze 8, která je na druhé části Prahy, takže jsem musel projet skrz celou Prahu a za chvíli jsem byl doma.
Auto jsem šupnul do garáže, vyjel do sedmého patra, zapálil si cigáro a zíral na Prahu, osvětlenou červeným západem slunce nebo také již neosvětlenou, ale o to červenější a depresivnější a teď najednou nikdo neví, co bude dál? Jaký bude příští kšeft? Máme už nějaký umělecký záměr? Místo radosti z dobře vykonané práce cítíte v zátylku bezduchý pocit prázdna a zbytečnosti všeho, na co sáhnete.
Stejné pocity jsem zažíval, když jsem psal knihu. Měl jsem smlouvu s nakladatelem, práce mi šla od ruky, mám na psaní talent, takže psaní je pro mě zábavou nebo aspoň to tak bylo a knížka byla najednou hotová.
Odevzdal jsem rukopis a začal organizovat a zařizovat křest knihy. To jsem si většinou dělal sám, protože tady platí dvojnásob, že co si neuděláš, to nemáš. Taky jsem si vždycky všechny své křesty platil sám, na druhou stranu se také všechny povedly, byl to prostě zážitek, na který se nezapomíná, ať už se jednalo o naši vlajkovou loď Magii života nebo Magii sexu, Věčný příběh, Knihu času či Astrální magii a v neposlední řadě i Psychopata v rodině. K tomu si můžete přičíst ještě asi šedesát publikací menšího formátu, ale pořád je to takové množství knih, textů a k nim vytvořených fotek, že se skutečně divím, proč stále patřím k nejpřehlíženějším autorům české literární scény.
V šedesátých a sedmdesátých letech jsem pracoval jako režisér a animátor v Krátkém filmu Praha ve Studiu Jiřího Trnky, natočil jsem pět autorských filmů, též jsem asi jediný, kdo natočil animovaný film s Kájou Saudkem, králem českého komiksu a trochu jsem v té době spolupracoval i s Janem Saudkem. Nikdy jsem ale o tom v žádném rozhovoru nemluvil. Nikdo z druhé strany barikády zase nemluvil o mně, což zase v našich luzích a hájích není nic až tak neobvyklého. Můj spolupracovník v Krátkém filmu byl Igor Ševčík (jeden čas byl poradcem ministra kultury), který točil geniální animáky - a kde je dnes? Bohužel se dneška nedožil, ale kdo o něm ví? Rozhodně se z něho nestal druhý nebo český Walt Disney, ale to už je specifikum naší krásné rodné země. Nebo aspoň kdysi krásné…
Celý svůj život jsem pracoval tím způsobem, že jsem psal texty, které jsem prodával a k tomu pořizoval fotografie, které jsem též prodával. I když jsem natáčel animované filmy, tak to byly povětšinou rozpohybované animované fotky.
Občas jsem se nevyhnul tomu, že jsem byl ženat, protože jsem však potřeboval klid na práci a sehnat ateliér v Česku se většinou ukazovalo jako nemožné, pronajímal jsem si k bytu, kde jsem bydlel ještě jeden byt, který mi sloužil jako ateliér.
Určitý čas, což obnášelo většinou dva až čtyři roky jsem spolupracoval s jednou dívčinou, která byla současně moje asistentka, zaměstnankyně, pomocnice, pracovní partnerka a modelka, čili musela být mladá, hezká, inteligentní, práceschopná, bez závazků, takže většinou, dalo by se říct drtivou většinou jsem měl asistentku, které bylo 18 až 28 let a která bydlela v bytě, který jsem měl pronajatý jako ateliér. Pokud bydlela u rodičů, tak dojížděla podle toho, jak se jí to hodilo, ale hlavně udržovala ateliér v chodu a provozuschopnosti.
Celý život jsem postupoval tím způsobem, že jsem si nejdříve našel asistentku, spolupracovnici, domluvili jsme se na určitém projektu, například jsem jí řekl, budeme teď celý rok dělat partnerské poradenství a to na této a této webové stránce, objednávky budou chodit na tuto mailovou adresu, k tomu potřebujeme udělat fotky s tématikou „zamilovanosti“, může v tom být i trocha erotiky a sexu, takže si najdeme na dva až tři roky byt, který zařídíme jako ateliér, k tomu budeme potřebovat pojízdné věšáky na šaty a botníky na boty a protože budeme ještě dělat horoskopy a výklad tarotových karet, tak budeme potřebovat svíčky, elektrický krb, tři nebo čtyři křišťálové koule a několik druhu tarotových karet.
Sehnat byt většinou trvalo asi tak týden, dalo se to provést přes agenturu a hned jsme měli zajímavé nabídky, příští den jsme se na to šli podívat, občas se stalo, asi tak ve čtyřech případech z pěti, že nám nabízený byt nevyhovoval, buď byl úplně dole, v suterénu, s čímž jsem měl už špatné zkušenosti, většinou tam byla i v létě zima, protože jsou to prostory, které se více hodí na uskladnění brambor než na focení aktů, ale většinou jsme se dopracovali k bytům v prvním až třetím patře.
Nenápadně jsme si tam převezli všechny potřebné věci, včetně pozadí, hromady rekvizit a různých magických artefaktů, vybudovali důkladné zatemnění, postavili kamery a foťáky a hlavně světla a mohli jsme se pustit do práce.
Sestavovali jsme různé scény a vymýšleli, co všechno natočíme, aby to bylo k tématu, sami sobě jsme posloužili jako herci, moderátoři a hlavně autoři.
Na psací stůl jsem postavil noťas, instaloval wifi a na notebooku jsem začal psát texty. Potom jsem sehnal odběratele na texty a na fotky, což není jednoduché, to vám potvrdí každý, kdo se pokoušel o copywriting, potom jsme na to udělali pár rituálů a k tomu přidali pár rituálů na zdraví a pustili se do výroby.
Každý den probíhal tak, že jsem ráno přišel, pokud jsem tam přespal, tak jsem vstal, udělal si kafe a promyslel, co budu psát, popřípadě jaké texty budu zpracovávat. Potom jsem obvykle dopoledne psal a moje asistentka obíhala v soustředných kruzích kolem a kupovala nutné věci, abychom netrpěli žízní ani hladem.
Kolem dvanácté hodiny jsem odesílal různým redakcím a odběratelům texty v hodnotě cca 1000 Kč a začali jsme se chystat na fotografování a natáčení. To jsem už většinou měl objednávky, například někdo chtěl můj digitální amulet na ochranu, což byly nafocené nebo natočené scénky, které jsme natáčeli, když jsme na něco dělali rituál, další chtěli naše nebo moje fotky, tak jsme se kolem jedné až druhé hodiny odpolední pustili do práce a většinou jsme končili večer v osm, ale nebylo výjimkou, že jsme pracovali přes noc až do rána.
Byla to tvůrčí práce, která nás bavila, neměli jsme nad sebou žádnou cenzuru, ani žádný dozor a mohli jsme realizovat jakékoliv nápady, aniž by nám do toho někdo remcal. Když jsme například dělali fotky na kalendář, tak jsme věděli, že musíme odevzdat dvanáct nebo třináct fotek, když to byl kalendář na zeď, tak těch fotek muselo být aspoň dvanáct a to bylo všechno o co jsme se starali.
Drtivou většinu našich projektů se nám podařila udělat včas a za dohodnuté peníze. K tomu jsem ještě dělal výklady tarotových karet, což ostatně občas dělám i dnes, většinou on-line po mailu a k tomu jsme měli štěstí, že jsme se s naší nabídkou docela dobře uživili. Ale práce to byla.
Někdy jsem ani neměl čas jít domů, tak jsem spal v ateliéru, ale moje žena měla do ateliéru vstup zakázán a většinou ani nevěděla, kde svoji tajnou pracovnu mám. Jinak by to bohužel nebylo možné. Když se jí to nelíbilo a neunesla tíhu situace, tak jsme se domluvili na rozchodu, jak jsem vždy říkal - a nyní - rozchod, rozvod, bratrství! A většinou jsem se potom odstěhoval do ateliéru, kde jsem pokračoval v krasojízdě.
Ale jak říkám, fungovalo mi to takhle celý život a nyní, když je mi 77, téměř 78 a zpětně kalkuluji, tak jsem tuhle pracovní „ateliérovou“ rundu nebo také spolupráci s nahou asistentkou, jak jsem tomu občas též říkal, zopakoval celkem dvanáctkrát. Takže dvanáctkrát jsem si našel ke svému normálnímu bydlení (většinou s rodinou a manželkou nebo pouze s manželkou) druhý byt, který jsem si zařídil jako ateliér a dvanáctkrát jsem ateliér, většinou po odevzdání práce, napsání knihy nebo prodeji fotek zrušil, všechno zlikvidoval a vyhodil buď na smetiště nebo do tříděného odpadu, protože jsem to ani jednou neměl kam dát - a nebyly to špatné věci, jednou se takhle v nadměrném odpadu ocitla i parádní černá kožená sedačka a dvě mohutná superkřesla, určitě si na ně spousta lidí vzpomene, ale fakt se s tím nic lepšího dělat nedalo. Bez bytu jste v Čechách jak bez tatínka.
Tento rok jsem rušil a likvidoval svůj poslední ateliér, zazvonil zvonec a textům a fotkám byl konec.
Právě proto jsem si vzpomněl na ony podivné nálady, které se tvůrčího člověka zmocní, když je dílo, někdy možná i umělecké dílo dokončeno a umělci, malíři, fotografové a spisovatelé naházejí své nástroje do kufříků, pyramida je dostavěná a karavana táhne zase dál. Divné a současně i docela zajímavé, občas až dojemné. Podobá se to tak trochu životu v maringotce.
Vždycky je tam to poslední ohlédnutí. Jakmile se vám nějaký prostor spojí s tvůrčím procesem, s malováním, fotografováním, ale i s psaním, tak to hned začne formovat onu záhadnou veličinu, která slyší na „génius loci“ a která je obvykle popisována jako bůžek - postava s rohem hojnosti.
Teď jsem to po sobě četl a místo „postava s rohem hojnosti“ jsem přečetl „prostata s rohem hojnosti“, no, ať si z toho každý vezme, co potřebuje.
