Článek
Můj dnešní příspěvek by se mohl jmenovat Z pohádky do pohádky a potom zase zpátky.
„Jiříku!“ zvolal král, „nalej víno do sklenice tak, abys dolil, ale zároveň nepřelil!“
Jiřík pevnou rukou uchopil láhev a nalil víno tak, že se nad okrajem sklenice vytvořil kopeček, držící jen díky mimořádně silnému povrchovému napětí. Král sklenici pozdvihnul a polil se jak prase od náprsenky až po kotníky.
To je malá ukázka toho, jak jsem ve své tvůrčí praxi používal pohádky já sám, prostě se mi líbilo trochu si s pohádkami pohrát, trochu je umělecky obnažit a navléknout je do jiných šatiček.
Princ zasténal touhou, skočil po princezně a za chvíli se již v naprosté nahotě váleli po rukama pracujícího lidu bohatě vyšívané bavlněné dece.
Jasně, byly to nesmysly, ale i když se jako pohádky podávaly erotické příběhy pro dospělé, budilo to spíše milou pozornost - a o co v práci s uměním a v práci, která je spojená s komunikací jde především? O pozornost. Když se vám nedaří vzbudit pozornost a zájem o to, co děláte, tak to děláte špatně.
Široký si lehl ke dveřím, Dlouhý se uvelebil kolem stolu a Bystrozraký se natáhl jak široký tak dlouhý do postele a za chvíli už všichni tři zařezávali, jak v pohádce o zabitém, do vody hozeném dudkovi.
Je to prostě hra se slovy. Někdy se vám podaří udeřit na tu správnou verbální strunu, někdy ne, ale hlavu vám za to nikdo neutrhne.
V jedné pohádce, kterou jsem pro své čtenáře s nadšením sepisoval, dostal princ Bajaja od krále úkol najít Děda Vševěda a uzmout mu jeho tři zlaté vlasy. A přinést je králi. Když to dokáže, dostane princeznu Zlatovlásku za ženu a k ní půlku království, když ne, bude popraven.
Princ bloudil po světě a hledal, kde se dalo, ale bájného Dědu se mu najít nepodařilo. Rozmrzele se tedy vrátil s prázdnou, načež král nařídil katovi, aby Bajajovi usekl hlavu. Biřicové odvedli nešťastného prince na nádvoří a položili mu hlavu na popravčí špalek. Vtom si Bajaja všiml, že se na věži, úplně nahoře v otevřeném okně objevila krásná Zlatovláska, zdvihla prostředníček a posměšně se na něho dívala.
Kat se rozmáchl obrovským zánovním mečem a Bajaja vytřeštil oči. Spatřil, jak si Zlatovláska najednou strhla z hlavy paruku. V záři zapadajícího slunce se na její holé lebce třpytily tři zlaté vlasy.
Samozřejmě jsem předělával i klasické pohádky jako třeba o Karkulce a o vlkovi, který sežral babičku.
„Proč máte, babičko, tak vykulené oči?“
„Abych lépe viděla na zprávy a na reklamy, když už za ně musím platit,“ zasmála se babička šavlozubým úsměvem a slupla Karkulku jak malinu. Vtom se otevřely dveře, do světnice vstoupil starý hajný a dojatě vlkovi děkoval: „No, už bylo načase, milý příteli, protože kdybych měl ty bláznivý ženský v revíru ještě tejden, tak za sebe neručím.“
V pohádkách se vždy našlo dost místa a prostoru pro další nápady a parodie a zcela určitě by se i dnes dalo v říši pohádek objevit uplatnění pro takzvanou arteterapii, neboli léčení neurotických kognitivních poruch pomocí fantazie. Nechápu jen, proč to už dávno někdo, kdo má aspoň trochu zkušenosti s psychoterapeutickou praxí, nezkusil.
