Článek
Záhadné cvičení - často čteme o cvičení, jak je nezbytné a jak je zdravé a jak to bez cvičení prostě nejde. Pokud se chceme udržet v kondici do vysokého stáří, budeme muset každý den cvičit alespoň čtvrt až půl hodiny.
Já se vždycky rád nechávám o všem přesvědčit na vlastní oči nebo na vlastní zkušenost, tak jsem hledal starší lidi, muže, ženy… děti ani ne, ty se mi žádné starší nepodařilo sehnat, ale hledal jsem prostě lidi, kteří by vypadali na svůj věk dobře a přitom by každý den těch patnáct minut poctivě cvičili.
Nakonec volba padla na mého dědu, který v mládí chodil do Sokola a potom s nadšením každý den ráno cvičil prostná u otevřeného okna a cvičil, i když bylo venku chladno nebo pršelo. Děda byl můj hrdina.
Druhého dědu jsme zvolili z manželčiny rodiny, to byl rovněž děda, který jakmile spatřil otevřené okno, tak u něho začal cvičit - a tak jsme oba dědy sledovali po dobu několika let. I když každý samozřejmě bydlel někde úplně jinde.
Potom jsem měl ještě jednoho známého, to byl gymnasta, cvičil gymnastiku, kruhy, hrazda, medicinbal, tělocvičný kůň i koza, to vše vstoupilo do jeho života, takže v gymnastickém opojení trávil často i několik hodin týdně. Všechno jsme sledovali.
Dědové i gymnasta si cvičení pochvalovali, i když jim už bylo přes 65 a pomalu se schylovalo u každého k sedmdesátce.
Potom si najednou, téměř jak na povel začali stěžovat na bolesti zad a bolesti v kolenou a bolesti v ramenou a zápěstí, během pár týdnů cvičit přestali a pokud jsme zavedli řeč na gymnastiku a tělesné cvičební aktivity, tak se k nám přidávali už jen prostřednictvím vulgarismů nebo výkřiků, co mě to napadlo?
Sledoval jsem cvičící část naší populace a ano, máte pravdu, mnoho lidí si to velice pochvaluje, ale to všechno jsou lidé do věku 65 let.
Je sice pravda, že se mi podařilo zahlédnout pár lidí nad sedmdesát let, kteří předstírali, že cvičí kulturistiku, ale už po několika minutách vypadali spíše tak, že by byli vděční, kdyby je někdo odnesl domů.
Jen tak pro zajímavost, zkuste se zeptat kolegů v práci, kteří mají takříkajíc před důchodem, kdy si naposledy, bez pomoci bližního svého, navlékli ponožky.
Proč to říkám, ano, souhlasím s tím, že pohyb je i ve stáří důležitý a souhlasím také s tím, že k tomu, aby se v člověku pozastavil nezvratitelný proces, zvaný stárnutí, je zapotřebí silového tréninku, ale pokud mluvíme o silovém nebo rychlostním tréninku u starších osob, například po dosažení věku 75 let, mluvíme o naprosto jiném způsobu pohybu a o jiném způsobu cvičení, než vám budou předvádět certifikovaní trenéři nebo záhadné bytosti, které samy o sobě mluví jako o fyzioterapeutech.
Bylo by dobré konečně si uvědomit, že není možné naučit se mechanicky odříkávat básničku, polámal se mraveneček, ví to celá obora - a potom podle přivolaného mravenčího doktora léčit naše reálné staříky a osmdesátileté důchodce, vyznačující se tím, že když takového mudrce položíte na ulici na záda, tak se sám vlastní silou domů nedostane. Pohybový program pro starší lidi by měl být úplně jiný než to, co se našim staříkům nabízí jako cvičení nebo sportování pro radost. Kdo už o tom konečně začne fundovaně psát?
Doufám, že nebudeme muset čekat, až naši fundovaní odborníci zestárnou, aby mohli jet aspoň podle Stanislavského.
