Článek
V šedesátých letech minulého století jsem v Praze Na Palatě, U Vondráčků a v Psychiatrické léčebně v Bohnicích na Praze 8 a v zámečku v Lobči u Mělníka zažil zrození a vzestup české psychoterapie.
Hlavní postavou této téměř psychedelické události byl český lékař a spisovatel MUDr. Josef Nesvadba. Jeho oblíbeným žánrem bylo hlavně sci-fi. Samozřejmě jsem pana doktora znal osobně, často jsme se setkávali na psychoterapiích a v soukromí neméně hojně a často u fotografa Jana Saudka.
Když jsme dávali dohromady kostru klasické, běžné, téměř hovorové psychoterapie, tak to probíhalo tak že se nejdříve vybrali lidé, kteří se na psychoterapie hodili a objednali se na určitý termín.
Když se sezení prováděla v Lobči u Mělníka, tak tam to bylo i s ubytováním na jeden až tři měsíce. To už byly psychoterapie, které šly skutečně do hloubky. Člověk neměl kam uniknout a aby se zotavil a obrnil proti opozičním názorům, musel začít bojovat. Mnohokrát jsem byl svědkem, že lobečské psychoterapie skutečně pomohly.
Na běžnou standardní psychoterapii se mohl přihlásit každý, kdo se dal označit jako normální neurotik nebo měl nějakou obsesi, ale nebyl to „blázen“ třeba v tom smyslu, že by měl schizofrenii nebo těžkou poruchu osobnosti, tak, že by o sobě chvílemi nevěděl.
Doktoři s oblibou říkali, že kdybychom namátkou sebrali přímo na ulici deset nebo patnáct lidí, tak by mohli všichni jít rovnou na psychoterapie a všem by to sedlo. U všech by se dalo počítat s tím, že jim to vyčistí hlavu.
Jakmile ale člověk měl nějaké těžší bludy nebo mu fakt harašilo na cimbuří, popřípadě měl těžkou bipolární poruchu, tak to už byl případ do gumové cely nebo na elektrošoky, ale nepatřil na psychoterapie.
V Lobči obvykle denně probíhaly dvě psychoterapie, první byla dopoledne od devíti hodin do desíti, druhá byla od dvou do tří až do čtyř. Popřípadě se všichni rozdělili ještě na další skupiny, takzvané miniskupiny, kde byli tři nebo čtyři pacienti a rozlezli se různě po pokojích.
Každá miniskupina měla svého psychoterapeuta, který všechno usměrňoval a řídil. Včetně tempa, kvality a úrovně rozhovorů. Zásadní přínos do nervové soustavy každého pacienta spočíval v tom, že měl čas a prostor na to, aby se mohl vymluvit. Každý měl možnost pár minut ventilovat své vlastní starosti a to bylo zřejmě to, co většině pacientů chybělo v normálním životě. Neměli se komu svěřit, neměli komu sdělit a popsat své chmurné duševní stavy, nikdo s nimi nic dopodrobna nerozebíral a pokud měli partnery či partnerky, tak měli většinou též tichou domácnost nebo prožívali svůj volný čas v hádkách.
V Lobči byl jeden pan doktor, který tam též trávil hodně času a psychoterapie ho zřejmě bavily. Jednou jsme na něho čekali, až přijde, protože měl u sebe klíče, bylo zrovna po obědě a pan doktor se ukázal i se svým malým synkem, který si nás chvíli prohlížel a potom se jasným, zvučným hláskem zeptal: "Tati, to jsou ti blbci?"
Když psychoterapie už nějakou dobu úspěšně běžely, začal být nedostatek psychoterapeutů. Kde je brát?
Hokus, pokus, který se zpočátku zdál být docela úspěšný spočíval v tom, že když někdo absolvoval psychoterapii jako pacient a zalíbil se mu styl a systém práce, dostal nabídku, jestli v tom nechce pokračovat, ale už nikoliv jako pacient, ale jako psychoterapeut.
Stalo se, že zkušený pan doktor mohl na jedné své pacientce oči nechat, protože se mu zdála být krásná jak obrázek, tak ji přemluvil ke spolupráci, za týden už přišla jako psychoterapeutka, potom si pana doktora vzala za manžela, tedy ne hned ten samý den, ale o pár týdnů později a mám takový dojem, že potom spolu psali odborné knihy o psychoterapiích.
Jiná kolegyně, která zde byla zaměstnána též jako odbornice na psychoterapie, byla původně ženou v domácnosti bez jakékoliv praxe, ale bralo se to tak, že paní se zdála být sečtělá a ráda s ostatními rozebírala jejich problémy, tak se to docela šiklo a už byla ruka v rukávu.
Když jsem potom další léta trávil v Německu a též jsem vypomáhal ve velkém psychiatrickém ústavu ve Viersenu, to bylo něco jako naše Bohnice, tak tam byla situace podobná. V Německu měli celkem dobrý přístup i ke kombinaci psychoterapie, psychoanalýzy a výkladu tarotových karet, byli vstřícní k esoterice, což z hlediska odborníků na psychologii v Čechách nebylo.
Časem se zde udělal i prostor pro takzvanou arteterapii, což byla kombinace hudby, zpěvu, hry na bubínky a recitace dadaistických textů, bylo to zajímavé, ale časem se ukázala přece jenom jedna rušivá věc - a tou byli psychoterapeuti bez odborného výcviku a psychologického vzdělání a bez několika let řízné praxe.
Psychoterapie přece jenom není anarchie, psychoterapeut nebo i psychoanalytik musí neustále analyzovat verbální projevy svých svěřenců, musí dávat pozor i na to, jsou-li sdělení racionální, popřípadě citová, do jaké míry jsou racionální, logická a do jaké míry jsou jen pocitová nebo onomatopoická, do jaké míry je pacientův projev logicky sdílný a musí sledovat celou řadu a škálu dalších jevů a právě to, co má sledovat hodně a co má sledovat ještě víc se musí někde naučit, čili psychoterapeut bez odborné školy, řekněme to rovnou, bez vysoké školy a bez řádného studia psychologie, není psychoterapeut a může svým pacientům, zvláště dětem tak ublížit, že to opravdu nechcete.
Když na internetu sleduji nabídky samorostlých psychoterapeutů, koučů, poradců a amatérských psychologů a odborných dětských pedagogů, tak je mi z toho šoufl. To je odborný psychologický termín, který znamená, že to není úplně v pořádku. Zrovna tak, když vidím maskované youtubery, jak se snaží natloukat lidem klíny do hlavy, tak si říkám, že zrovna tohle by mělo nebejt.
Proto by mě docela zajímalo, kdo bude od července tohoto roku, kdy by se mělo všechno trochu více hlídat, dávat pozor na to, aby jakékoliv služby, týkající se psychologie, nenabízely rychlokvašky, které budou mít za sebou pár desítek hodin nějaké pofidérní praxe u paní, která má vzdělání na úrovni bakalářky nebo magistry na sportovní masáže, ale bez příslušných odborných zkoušek.
Taky byste se asi nevložili do rukou amatérského zubaře, i kdyby měl zrovna nové kleště nebo byste se nenechali operovat někým, kdo to sice myslí dobře, ale to je asi tak všechno.
