Článek
Nedávno jsem si přečetl docela zajímavý článek o „létajících mniších“ z buddhistického chrámu Shaolin. Je pravda, že ještě nedávno by čtenáři nad takovým článkem vykřikovali úžasem a nevěřícně by kroutili hlavami, když by četli že trénovaný shaolinský mnich dokáže holou rukou přerazit polínko nebo cihlu, ti druzí se tomu zase až tolik nediví, dnes je přece jenom doba trochu jiná, jsme zvyklí na demonstrace rychlosti a síly, že nám z toho oči přecházejí, nicméně se nám obdivovatelé shaolinských technik nenápadně rozdělili na dva téměř antagonistické tábory - jeden říká, že shaolinský trénink je úžasný a že by to měly děcka cvičit a trénovat od ranného dětství, aspoň by se naučily disciplíně a poslušnosti, druhý tábor krčí rameny a přijímá shaolinské informace o průrazných technikách kung fu s mírnými rozpaky, ano, je to sice hezký a určitě to stojí hodně námahy, energie a peněz, než si člověk s úsměvem na rtech nechá přerazit o hlavu dřevěnou tyč nebo násadu od krumpáče, ale upřímně řečeno, k čemu by to v současné době mohlo být dobré?
Nebylo by přece jenom lepší naučit se něco, co by mi pomohlo získat zajímavou a dobře placenou práci a později i možnost dalšího profesionálního růstu? Což se zrovna o ráně do hlavy říct nedá.
V dobách, kdy začínal zářit Schwarzenegger, Bruce Lee, Jackie Chan, Jet Li nebo Sylvester Stallone či Bolo Yeung, bylo naprosto jasné, že přes cvičení kulturistiky a shaolinských technik a samozřejmě také přes Hollywood vede cesta k mimořádné slávě a ke kariéře, nicméně to přece jen neplatí pro každého.
Těžko najdete známého filmového akčního hrdinu, který by svou Hollywoodskou kariéru začal jako bezejmenný trénující mnich. I kdyby každý den od páté hodiny ranní do pozdního odpoledne poskakoval po nádvoří a večer by se pak ještě šel s kámošema proběhnout kolem kláštera. Potom krátká meditace a hurá na kutě!
Dovedu si docela živě představit, že mniši, kteří žili v klášteře, brzy pochopili, že pouhé tiché meditace ke spokojenému životu mimo civilizaci nestačí. Je celkem jasné, že se museli bránit proti divokým nájezdníkům, zlodějům, lupičům a vrahům, k čemuž nejlépe posloužily kolektivní bojové obranné a útočné techniky. Kdybychom byli na místě shaolinských mnichů, určitě bychom nejednali jinak. Pokud ale chcete dobýt svým šarmem a zjevem Hollywood, budou vám zřejmě kolektivní bojové techniky na nic.
Schwarzenegger se stal akčním hrdinou, protože ho v té době, kdy začal jako akční hrdina krystalizovat do definitivní podoby, podporovala celá slavná rodina jeho tehdejší manželky, pocházející z rodu Kennedyů. Dá se říct, že ho klan Kennedyů do role akčního hrdiny doslova natlačil. No a to je všechno.
Žádný jiný, anabolikama a steroidama vykrmený svalovec takovou podporu neměl, takže ani náhodou nedosáhl na piedestal, na němž božský Arnie několik let statečně pózoval.
Nebo si dovedete představit, že by se Arnold procvičil ke slávě díky poskakování uprostřed klubka shaolinských mnichů?
Myšlenka Shaolinu je věc kolektivní, veřejná, zatímco snaha předvádět se v záři hollywoodských reflektorů je záležitost individuální, soukromá a osobní. Pokud jdu já sám za sebe nahoru, tak nebudu nikdy pomáhat ke slávě ještě někomu jinému. I kdyby to byl nejlepší přítel. Je v tom lehce skrytý, a přesto dost výrazný rozdíl mezi západním a východním způsobem myšlení.
Takže se dostáváme k poznání, že shaolinská spartakiáda má svoje poslání a má svůj význam a účel, ale v současné době nikoliv u nás, ale v Shaolinu.
