Článek
Odjakživa mě fascinovaly povídky, příběhy, knížky a filmy z oblasti science fiction, zkráceně sci-fi. Někdy šlo vyloženě o technické pohádky, ale některé příběhy se mohly v dalším průběhu času přiblížit realitě. Kdo si troufne tvrdit, že to rozezná?
Válka se zdivočelými roboty nebo s mimozemšťany, cesty hluboko do vesmíru, stěhování lidstva na Měsíc, na Mars nebo na Alfu Centauri, nečekané konce světa, selhání civilizace, srážka s meteoritem, velkým jak polovina zeměkoule, to vše ve mně vždy budilo stavy čtenářského a diváckého nadšení.
Planeta opic, Den trifidů, Hlava profesora Dowella a hromada dalších klasických hororů s fantastickou zápletkou a s cestováním v čase mě dokázaly vytrhnout z reality a pohodlně někam usadit do neustále se měnící říše za zrcadlem.
Co bychom asi dělali, kdybychom najednou všichni ztratili paměť nebo by každému, kdo má IQ vyšší než 50, vybuchla hlava? Možná bychom nedělali nic, ale četlo by se to hezky.
Nedávno jsem viděl naprosto fantastický seriál, který se odehrával na obrovské meziplanetární lodi, která převážela ze Země první kolonizátory na Alfa Centauri. Pět tisíc vytrvalostních spáčů v hibernaci v prostoru, který připomínal velký hangár.
Tiché přítmí, klid a stabilita vesmírného přepravního zařízení, řítícího se rychlostí, blížící se rychlosti světla, budilo na první pohled pocit důvěry, když vtom to najednou v průzoru jedné kabinky nenápadně zapraskalo a cestující, jenž měl ještě něco přes devadesát let strávit v poklidném hlubokém spánku, se probudil.
Víko kabiny určené k hibernaci se odklopilo, spáč se protáhl, zívnul, vylezl ven a začal se rozhlížet. Nic jiného se ale nedělo, všichni ostatní spokojeně chrupkali jak zařezaní.
Muž se chvíli procházel po prázdných chodbách, nahlédl do sprch, do jídelny, na dámské WC a do baru. Nikde nikdo, všichni pokračovali v hibernaci a jemu to začalo pomalu docházet. Řídící automat ho probudil příliš brzy. Ano, i do hodně složité a stokrát kontrolované mašinky, stejně jako do nesčetněkráte prověřeného programu se chybička vloudí.
Šel do baru, kde za barem v rytmu hudby swingoval robotický barman. Pozdravili se a robot se zeptal, jak se vyspal a co si dá, že první den to bude na účet podniku. Probuzený spáč si dal extrémně dlouhý long drink, načež se zeptal, jestli se může přes barmana napojit na centrální computer, čemuž bylo vyhověno, takže se hned zeptal, co se děje, jestli není nějaká chyba v systému, že přece ještě měl být v hibernaci. Computer odtušil něco jako, a sakra, no vidíte, zrovna tohle se stát nemělo, zřejmě chyba v systému, přehřála se časová pojistka v kybernetické navigaci, protože přílet do cíle bude až za devadesát let. Znovu uvést do stavu hibernace nyní ovšem nelze. Stejně jako nelze odpovědět na tento typ krátkého oznámení. Přejeme příjemné prožití zbývající části letu.
Tak jsem si při sledování těchto filmů vždycky říkal, co bych asi dělal já, kdybych se ocitl v podobné situaci? Taky dost dobře nesnáším, když mě cokoliv vzbudí dříve, než jak bych to automaticky sám za sebe cítil.
No, ale kdyby se přece jenom něco podobného stalo, tak bych nejdříve asi popil s robotickým barmanem, protože to je věc, kterou se nikdy nic nezkazí a potom bych se už asi na nic neptal a probudil bych z umělé narkózy všechny ostatní. Přece jenom, více hlav více rozumu.
Možná to platí i pro plastové hlavy a pro mozky z mikroplastů.
