Článek
Když jsem se v roce 1982 se svou tehdejší ženou Jindřiškou rozhodoval, jestli se vytratíme ze zájezdu do tehdejší Spolkové republiky Německo a zkusíme si tam najít práci, popřípadě se vydáme ještě dál, například do Kanady nebo Austrálie, neměli jsme dost podkladů ke správnému rozhodnutí. Jindřiška ale již tenkrát správně usoudila, že by nebylo od věci, kdyby se zbavila toho (jak sama říkala) příšerného jména Jindřiška a nechala se přejmenovat na Erika.
To jsem nakonec uznal, ano, jako Erika zvláště v německy hovořícím prostředí snadněji a bez problémů zapadne, než se jménem Jindřiška.
Když jsme o tom mluvili, tak sama říkala, že vůbec nechápe svou matku, co ji to napadlo. Všichni v příbuzenstvu se jmenovali nějak normálně a jak její matka tvrdila, měla pro ni vybrané jméno Jana.
Potom se Jindřiška narodila a když se její matky zeptali, jak se bude holčička jmenovat, tak z ní vyhrklo, Jindřiška!
Tak ji zapsali do rodného listu a do matriky jako Jindřišku a život šel dál.
Je zajímavé, že když se z ní Jindřiška snažila vypáčit, jak na tu Jindřišku přišla, tak její matka nebyla schopná kloudné odpovědi.
„No, tak nějak mi to napadlo,“ a to bylo všechno, co k tomu byla schopná říct.
Měli jsme naplánováno, že odjedeme se zájezdem v květnu, tak jsme již koncem roku 81 skočili na matriku, kde Jindřiška požádala o zapsání změny jména z Jindřišky na Eriku. Měli jsme přijít za měsíc, tak jsme se tam objevili, úřednice řekla, tak a je to, tady máte zápis o změně jména, už ani nevím, kolik to stálo, ale drahé to nebylo a v květnu jsme odjeli s tím, že Erika použije potvrzení o změně jména, když bude žádat o nové doklady.
V květnu 82 jsme odjeli a ve spolkové republice jsme zažádali o azyl, který jsme celkem rychle dostali, tenkrát jsme se zrovna trefili do období, kdy žadatelé o azyl v západním Německu dostali azyl během týdne a měli jsme vystaráno.
Potom nám zbývalo už jenom nahlásit se do jazykové školy, kterou platili Němci a k tomu jsme dostávali měsíčně kolem pěti set marek, nebyla to sice žádná sláva, ale tak nějak se s tím dalo přežít. Řekli nám, že až dokončíme školu, tak nám na německém úřadu práce pomohou najít zaměstnání a nakonec to nebyl žádný problém, práci jsem si sehnal přímo super i dobře placenou, takže jsem poprvé v životě poznal, jaké to je, když máte normálně placenou práci.
V tehdejším Československu jsem byl zvyklý pracovat za osm set až čtrnáct set hrubého - a k tomu jsem měl ženu a jedno dítě, no, kdo to nezkusil, tak si to asi ani nedovede představit, to se prostě nedalo ve zdraví přežít, můj otec byl voják, důstojník z povolání a měl čtyři tisíce a moje matka byla zaměstnaná v Rudém právu za tři tisíce měsíčně. Čili se obešli bez emigrace.
V Německu jsem dostal práci hned jak jsem skončil jazykovou školu, takže jsem se normálně domluvil a hned na první zápřah jsem dostal dobré místo (měl jsem chemickou školu) v holandské fabrice Fardem, kde se vyráběly, zkoumaly a testovaly polyetylénové tašky a pytlíky, tenkrát se ještě umělohmotné tašky nenosily v takové míře jako o něco později, třeba v devadesátkách. Lidi si museli počkat, až to všechno vymyslíme a vyrobíme - no potom jsme toho vyrobili takové množství, že se naše igelitové tašky nebo kousky z nich našli i v Mariánském příkopu. Mě ale více zajímal nástupní plat, který činil 15 tisíc marek (průměr byl v tehdejší době cca 800 DM).
Erika si díky svému vzdělání, speciální pedagogika našla výborné místo v nemocnici ve Viersenu, platové podmínky rovněž nabízeli parádní, ale překvápko přišlo, když vybalila na světlo potvrzení o změně jména. Tak to jsem myslel, že ji asi omejou, jak se lidově říká - orazítkovaný dokument s množstvím různých ověřených podpisů, zcela jasně a nekompromisně pravil, že se povoluje změna jména z Jindřiška na Bedřiška.
No prostě rána do vazu. Bedřiška musela všechny dokumenty popadnout a odnést je na ověřený překlad, v tu ránu jí vlastně přestal platit i cestovní pas a kdesi daleko za horami vyhasla platnost odevzdaného občanského průkazu.
Takže, abych to zkrátil, díky české nepozorné úřednici měla před sebou Bedřiška několik týdnů pobíhání po německých úřadech, než se to konečně dalo dohromady podle našich představ a byla z ní Erika.
Ale ten okamžik, kdy nám na scénu našeho imigračního divadla vstoupila místo Jindřišky a očekávané Eriky Bedřiška, tak na to se jen tak už zapomenout nedá.
