Článek
Jednou mi jedna moje čtenářka napsala: "Mám dvě, pro mě dost podstatné věci. Za prvé bych vám chtěla moc a moc poděkovat za to, že radíte lidem, kteří se ocitli ve vážné životní situaci a neví jak z ní ven. Ale ta druhá věc, která mi už dlouho leží na srdíčku a kvůli které vám vlastně píši - strašně moc mě na vás mrzí, opravdu strašně moc, že říkáte o katolické církvi takové nepravdy. Prosím vás, neříkejte o katolické církvi nepravdivé věci, moc a moc mě to mrzí! Já sama žiji v katolickém manželství už čtyři roky a s manželem máme ročního chlapečka.
Oba jsme byli vychováváni v duchu křesťanských tradic a nejen to, hlavně a především k živé víře v Boha. A k dobrému vztahu k němu. Ne tím způsobem, který byl znám ještě před několika desítkami let, kdy nás staré babičky strašily, že když uděláme těžký chřích, půjdeme do pekla, že nás Pán Bůh potrestá a ukazovaly nám Pána Boha, či Pána Ježíše jako trestající a vrhající hromy a blesky. Zeptat se starých lidí na jejich názor na sex bylo nemyslitelné. Když jsem kdysi dávno jako malá nevěděla, co znamená zesmilnit a místo, abych se zeptala rodičů, ptala jsem se starých prarodičů a ti mi odpověděli, že takové sprosté slovo nemám vypouštět z úst… Takhle kdysi skutečně bylo chápané křesťanství. Ne, jako milující a odpouštějící, dobrý Bůh, který nás stvořil dobré, s nesmrtelnou duší, ale Bůh, který čeká na lidské klopýtnutí a uvrhá lidi do pekla. Je to holý nesmysl! Ať už je to Bůh nebo nějaká vyšší inteligence, je to pořád jedno a totéž. Oba s manželem děkujeme Bohu za naše krásné manželství a krásné děťátko.
Ohledně toho sexu - v bibli se píše, že Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce, to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořený k božímu obrazu, který je láska. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. Muž a žena jsou tu jeden pro druhého. Sexuální styk v manželství hluboce spojuje manžely velkým poutem věrnosti a lásky. Vždyť Bůh nás stvořil jednoho pro druhého, abychom se radovali ze své blízkosti, ze sexu a až poté řekl, ploďte a množte se. Opravdu, sex v manželství je tak krásný a obohacující.
Chodili jsme na různá předmanželská a partnerská setkání, které vedli mladí kněží. Povídali jsme si o plánovaném rodičovství, které skutečně funguje, o víře, o rodině. Bylo to pro nás velmi přínosné. Přirozené metody člověka vůbec neomezují, právě naopak. Když mohu mluvit za náš vztah, tak je to krásné. Jen pár dní před a v době ovulace vynecháme styk a pak zase můžeme mít spolu krásné spojení, když máme chuť. Opravdu to funguje a něco o tom vím, jsem totiž zdravotní sestra. Manžel je strojní inženýr, ale velmi rád se v tomto směru i něco přiučí, což samozřejmě míním jako legraci! Církev toto jen podporuje. Samozřejmě neuznává promiskuitu, ale tuto potírají i lékaři ze zcela pochopitelných důvodů. Přála bych vám, abyste alespoň trochu zapřemýšleli nad touto velkou inteligencí, která je kolem nás a nad námi.
Prosím, nemějte tak zatvrzelé srdce a zkuste se podívat na Boha a víru jinýma očima. Samozřejmě jsou hříšní kněží, byli velmi hříšní papežové, byly křižácké výpravy… atd.
Ale církev, jako mystické tělo Kristovo, který chce dobro člověka, to takhle nechtěla. I přes tyto hříchy, které se v církvi bohužel stávají, za což se dnes a denně papež omlouvá a modlí se, aby k tomu nedocházelo, katolická církev žije dál už přes dva tisíce let. Kdyby přece byla postavená na hříšném člověku a ne na Kristu, už dávno by zahynula.
Zkuste si vzít do ruky třeba katechismus katolické církve nebo katolické noviny, bibli nebo jinou knihu. Určitě vám alespoň trošičku pomůže k lepšímu pohledu na církev. Teď čtu knihu od M. Svatošové z edice Osudy a jmenuje se Až k prolití krve. Je to o jednom starém knězi, který nejprve vystudoval medicínu, pak byl tajně za totality v 50. letech vysvěcen na kněze a o jeho živé činnosti v Jihlavské nemocnici s mládeží a s duševně nemocnými. Je tam psáno, jak komunisti mučili faráře a jiné lidi, kteří měli jiný názor než oni. Je to nádherná kniha, svědectví živé víry v Boha a radosti ze života. Prosím, zkuste mít otevřené srdíčko a oči, nejen pro věci, které jdou ohmatat, ale i pro věci věčné. Myslím na vás, ať se vám moc daří ve vší vaší činnosti. Ať vám slouží zdraví, s láskou v srdci, Anička."
Milá Aničko, dík za slova, o nichž naprosto nepochybuji, že šla od srdce. Určitě jste člověk milý, upřímný, přejete lidem dobro, uznáváte Boha, přírodu a děkujete mu za všechno, co pro nás udělal a že nám všem umožnil existenci na této krásné zemi. Je správné, že ve svém životě a ve svém okolí hledáte mír a harmonii a je také velmi milé, že ač se mnou v mnohém nesouhlasíte, že jste to dala najevo. Pokusím se to vysvětlit pokud možno stručně - vy vidíte jednotlivé lidi, například sebe (ve své obětavé upřímnosti) nebo vidíte věřícího faráře, kterého mučili komunisté. Já ale nepíši o jednotlivých lidech, ale o institucích a o politice velkých organizací. Nejde o momentální víru a názory jednoho člověka v intimním, téměř soukromém slova smyslu, ale o náboženství, které se zapojuje do mocenského boje a do politiky. V tom je obrovský rozdíl, který platí jak pro katolíky, obecně pro křesťany, tak pro muslimy. Mě v podstatě nezajímá víra v tom smyslu, že každý něčemu věříme, můžete se v soukromí klanět domácím bůžkům nebo u vytržení sedět pod svatým obrazem, když píši o náboženství a o politice, zajímá mě snaha jakékoliv organizace zasáhnout do obecného boje o moc. Tedy i do mého života. Ať už je to drogová mafie, organizované náboženství nebo jakákoliv svižná sekta.
Mně je jedno, čemu kdo soukromě, doma věří a jakým způsobem se modlí, jsou lidé, kteří nedají dopustit na vařenou nebo i syrovou cibuli, jsou lidé, kteří si nedovedou představit svou existenci bez výživných anabolizujících steroidů a proteinů, pro ostatní je důležité, že se svou vírou na veřejnosti nikoho neobtěžují a neprovokují ostatní. Je to jako s tantrou. Můžete ji cvičit od rána do večera, mohu s vámi sympatizovat a obdivovat vaše výkony, ale současně nechci na ulici vidět nahé, popřípadě masturbující lidi a kdybych musel stále dokola odmítat pozvání do jejich středu, tak bych z toho byl asi pěkně otrávený. Na veřejnosti mi stačí chvíli pochodovat na čerstvém vzduchu a zhluboka dýchat, jinak všechno ostatní, od vnitřního naladění na jakékoliv náboženství, přes jakoukoliv víru a jakékoliv protestní akce až po libovolné sportovní výkony na veřejnosti je pro mě na úrovni masturbace. Pokud někdo chce masturbovat, já mu v tom rozhodně bránit nebudu, ale nebudu ho ani finančně nebo jakkoliv ideově podporovat a nebudu se podepisovat pod petice, požadující propagaci veřejnoprávní masturbace a nebudu se k masturbujícím přidávat, protože ani nevím, proč bych to dělal. A v neposlední řadě nebudu chtít ani kdekoliv na veřejnosti pozorovat masturbující nadšence. Ať si to dělají někde doma, kde na ně nikdo nevidí.
Žádná víra nepatří na veřejnost, nepatří do škol, ani do politiky. Když budou učitelé ve školách mluvit o prospěšnosti oddalování orgasmu při masturbaci, tak to asi také nebude ze společenského hlediska všechno úplně v pořádku, nemám pravdu?
Je obrovský rozdíl mezi vírou, náboženstvím a misionováním, nemám rád podomní prodej čehokoliv, nesnáším vnucovanou reklamu, stejně jako nemám rád situace, kdy vám někdo zazvoní u dveří a když otevřete, tak vám začne nabízet broušení nožů a nůžek, výměnu okapů, tlakové hrnce nebo přízeň Jehovovu. To všechno jsou věci, které si rád vyřeším, až se mi bude chtít.
Instituce, organizace, mafie nebo stát, je něco naprosto jiného, než jednotliví lidé. Pevně věříme, že i v nacistickém Německu, žil nejeden Němec, který byl hodný, nikdy by neválčil a nevzal by do ruky zbraň. Přesto, když řekneme, že Německo zavinilo druhou světovou válku a v obou světových válkách hrálo negativní roli, znamená to pro Němce smutnou pravdu.
Když mluvím o zločinech komunismu, nemluvím o nelidských činech jednotlivých členů své rodiny, která celý svůj život zasvětila oddané službě Rudému právu, ani nekritizuji přešlapy své matky a svého strýce, přestože oba v prudkém nadšení nad učením marxismu – leninismu vstoupili do komunistické strany snad ještě předtím, než byla založena.
Můj strýc věrně sloužil socialistickému režimu, ale nikdy v životě žádného faráře do šatlavy nezavřel, ani nemučil. Tím jsem si naprosto jist. V komunistické straně byl, protože díky tomu mohl vykonávat svou vysněnou práci. Mám ale svého strýce nebo svého dědu či svou vlastní matku trestat či pomlouvat za činy komunistické strany? To by asi byla bláhovost, stejně jako by bylo bláhové trestat katolického faráře, který se stará o nemocné a potřebné za vyvraždění Indiánů v Americe nebo za sympatizování katolické církve s Hitlerem, za hladomory v Africe a za desetitisíce lidí, kteří díky sexuálnímu obtěžování ze strany nadržených katolických kněží měli zkažený život.
Děda za to nemůže, farář za to nemůže, vy za to také nemůžete, ale bohužel organizace, které se nazývají buď katolická církev nebo komunistická strana, mafie, popřípadě nadnárodní korporace, neziskové organizace a další mezinárodní sdružení za to mohou. To jsou fakta a protože já učím lidi myslet, musím na různá fakta upozorňovat. Papež Wojtyla, který se omlouval za hříchy své organizace, zřejmě asi osobně nikoho nemučil, pravděpodobně ani nikoho neupálil, i když třeba o víkendu občas na zahradě griloval. Nicméně, i kdyby se ve jménu církve, Boha nebo Ježíše Krista umučil jeden jediný člověk, třeba nějaká bodrá vesnická čarodějnice, tak by to bylo donebevolající a měli bychom všichni od rána do večera přemýšlet, proč se to stalo. Stejně jako měl případ Rudolfa Slánského nebo Milady Horákové posloužit jako definitivní a konečný důvod k postavení Komunistické strany Československa mimo zákon.
V justici se tomu říká justiční omyl, vtipálci tomu říkají justiční Emil nebo také justiční vražda, obvykle to končí odhlasováním změny zákonů, v anglosaském právu se mění precedens. Bohužel katolická církev má na svědomí statisíce upálených a hrůzným způsobem umučených lidí, má na svědomí nevyčíslitelnou ztrátu kulturních památek, má na svědomí několik tisíc let trvající utlačování žen. S tím se nedá diskutovat, to se nedá nijak omluvit, to jsou prostě fakta. Příčinou je vždy psychopat, který využije svého postavení v čele politicky působící organizace, přestože celé hnutí může být složené z celkem mírně smýšlejících lidí. Můžeme směle vycházet z předpokladu, že neposlouchat psychopata, když ho chytí rapl, se jeví jako krajně komplikované. A nebezpečné. Doufám, že už je to trochu jasné.
Zatím ale ještě nevolám po zrušení katolické církve, stejně jako nevolám po postavení komunistické strany mimo zákon, ani nežádám odsun Němců do Patagonie, kam původně prý chtěli odsunout oni nás. Zřejmě by to byl nesmysl, protože nekonečná řada lidí, podobně jako nejeden dědeček a hodná babička, zůstávají v organizacích, na které jsou prostě zvyklí. Co by tomu kluci řekli, kdybych najednou přestal(a) platit příspěvky? Vždyť je to jenom pár korun ročně…
My ale musíme stále dokola upozorňovat na obrovské nebezpečí, které číhá v jakékoliv organizaci, když najednou začne působit trochu jiným směrem, než původně měla. Tomu se nevyhnul ani buddhismus, oslavující především člověka. Buddha sám si přál, aby nebyl zbožšťován a aby se mu nestavěly žádné pomníky nebo chrámy. Jen tak mimochodem, dovedete si představit, že by Ježíš Kristus souhlasil s tím, aby ve všech kostelech byly kříže s jeho ukřižováním? Člověk si bohužel zvykl povyšovat organizaci nad svou vlastní soudnost. Pro praktický život stačí, když si zapamatujete jednoduché pravidlo – jakékoliv spojení náboženství a organizace je mimořádně nebezpečné.
