Článek
Samozřejmě jsem nikdy nebyl v žádném sdružení ani v žádné tělocvikářské jednotě nebo v tělovýchovném spolku. Nejraději jsem cvičil a trénoval sám, buď doma nebo na dvorku, tam se nemusely platit žádné příspěvky nebo hromadně hlasovat o plánu na příští rok.
Měl jsem výsledky, o které mi šlo a to mi už nikdo nesebere a stejně tak mě těžko někdo překoná a to mi stačí k tomu, abych si sám sebe vážil. Občas si i zatleskám.
Nehodlám ani v budoucnosti s nikým spolupracovat nebo se dělit o tréninkové metody a zkušenosti, ty doby jsou už dávno za námi.
Když si to všechno ve stručnosti zopakujeme, tak jsem celý život cvičil dvě věci - celkovou fyzickou sílu, což v praxi znamenalo cvičení benče a tricepsů a k tomu jsem trénoval rychlost psaní na psacím stroji, později na klávesnici počítače.
Je to celkem originální trénink, protože jsem nikdy v životě nepotkal nikoho, kdo by šel stejnou nebo podobnou cestou.
Když cvičíte rychlost, zapojujete do cvičení kromě svalů i mozek a centrální nervovou soustavu. A je to znát.
Cvičím takhle stále, navíc jsem stejně starý jako Arnold Schwarzenegger, tak jsem s ním trochu občas soutěžil, ale nechci na tohle téma už žádné rozhovory, ani se nenabízím jako osobní trenér a nechodím už ani do fitka, abych tam šaškoval a nechat se fotit, popřípadě zneužívat jako reklama na nefungující potravinové doplňky nebo kotvičníkové „nakopávače“.
Nikdo se nevyhne stárnutí a nezvratné krizi tělesné energetické bilance v duchu suchého konstatování, že se sešli čtyři bratři, šetřili a měli za tři.
Ať děláte, co děláte, výsledky jsou stále horší a horší. Čas je prevít a nedá se překonat.
Snaha cokoliv na svém těle nebo na duchu zlepšit se jeví jako ztráta času.
Vizionářem označujeme buď nějakého potrhlíka ezomaniaka, popřípadě egomaniaka, který tvrdí, že zírá do budoucnosti, občas přitom mává rukama a vykřikuje, „všichni zemřeme!“ Nebo se jako vizionář označuje technicky založený člověk, který pořád dokola vymýšlí většinou nějaké ptákoviny, které nikdo nepotřebuje a myslí si, že mu ostatní za to budou vděční.
Jeden ze zakladatelů nakousnutého Applu, Steve Jobs, rád chodil po jevišti a vykřikoval, že mobil má budoucnost!
Steve Jobs zemřel v 56 letech a je považován za digitálně technologického génia, i když je pravda, že z toho, co vymyslel, já sám nepoužívám vůbec nic a necítím se nijak ošizen. Abychom si rozuměli, nechci úlohu Steva Jobse v oboru amerického vizionářství nijak zlehčovat, jen se tak občas zamýšlím, kdo se kdy projevil jako génius a kdo se kdy projevil spíše naopak.
Já sám jsem prožil většinu života bez mobilu a bez počítače a spíše jsem se zabýval otázkou, co bych měl dělat, abych si prodloužil život a přitom si zachoval určitou tělesnou a duševní kondici. Steve odešel v 56 letech, já jsem v 56 u nás po návratu z emigrace takzvaně od nuly svou kariéru nebo spíše existenci začínal.
Pro mě osobně byli vždy velmi špatně čitelní lidé, kteří měli obrovský majetek a zajímali se o všechno možné nebo svůj zájem o všechno možné mistrně předstírali, ale neměli zájem o možnost prodloužit si život. Což nepředstírali, oni jej prostě skutečně neměli.
Fíďa byl typický milionář nebo spíše miliardář, který se zajímal o dobré jídlo, a koňské dostihy a samozřejmě také o koně a zajímal se o vydávání novin, založil své vlastní noviny, které chtěl prodávat v Praze, pamatuji si, jako by to bylo včera, jak jsme seděli nad kartami a Fíďa se mě ptal na můj názor, jakou mají jeho noviny perspektivu, jakou mají budoucnost a já jsem říkal, upřímně řečeno žádnou, když bych měl promluvit jako vizionář o tvých novinách, tak řeknu jen jedno slovo - zaniknou. V dohledné době.
Fíďa se chmuřil, ale stejně si nedal říct a s obrovskou vervou (to se mi na něm vždycky líbilo) se pustil do vydávání novin a zápasil v čele svého vydavatelského impéria asi dva měsíce, než po novinářské stránce totálně zkrachoval a založené noviny opět zrušil.
On sám nezkrachoval, na to byl příliš bohat, ale jeho projekt šel ke dnu. Je zajímavé, že si nenechal poradit a když jsem mu říkal, co všechno by mohl se svými penězi vydávat, jak by mohl vstoupit do kulturních dějin českého národa, tak se tomu bránil přímo až sveřepě. Kdyby se třeba soustředil pouze na to, že by vydával moje knížky, které jsem měl v plánu napsat, mohli jsme dnes být slavní oba. Ale nechtěl.
Stejně tak, když jsem mu navrhoval, jestli by nechtěl začít něco dělat pro své zdraví, tak opět prostě nechtěl. Já jsem vždycky říkal, proboha, kdybych měl k dispozici ty prachy, co má každý bohatec někde ulité a stejně je nikdy v životě na nic nepoužije a nevyužije, tak si vybavím podle svých vlastních návrhů svoje vlastní fitko, nechám sestrojit tréninkové stroje na cvičení a meditace a vyrobím si vodu, po které se nestárne (znáte to, mrtvá a živá voda, je to v pohádkách, jenomže ve skutečnosti je to taky, my pijeme tu mrtvou) a pokusím se prodloužit si život v plné kondici ještě aspoň o třicet let, když už je člověk jednou naživu, tak to snad za to stojí, ne? Fíďa nechtěl a raději zemřel v roce 2018 a to byl stejně starý jako já, vlastně byl ještě o měsíc a deset dní mladší, no, škoda, co k tomu dodat?
Několik let jsem psal články do Astra. Články a fotky jsem tvořil docela svižně, Astro byl týdeník a v každém čísle jsem měl dva až tři články a několik fotek a lidi to docela zajímalo, tak Astro kupovali a redaktoři Astra byli na sebe hrdí, protože si mysleli, že to lidé kupují kvůli jejich článkům. Prodejnost Astra byla vynikající - s mými články se každý týden prodalo šedesát až sedmdesát tisíc výtisků.
Redakce to ale viděla trochu jinak a když Astro změnilo majitele - a samozřejmě se takový úspěšný časopis prodal velmi snadno, řekla mi tehdejší šéfredaktorka, že už moje články nepotřebují, že si mohu odpočinout a přitom se přiblble usmívala, asi ji pobavilo, jak byla vtipná, tak to šlo s prodejností Astra do kopru a za pár měsíců přišli redaktoři do práce a nový majitel jim sdělil, že si mohou vzít své osobní věci ze šuplíků a zítra už nemusí chodit.
Stejně nebo podobně dopadla moje spolupráce se Suprem na Seznamu, to se již odehrávalo na internetu - po několik let jsme měli na Supru návštěvnost každý den šedesát až stopadesát tisíc uživatelů a tenkrát to měl pronajatý majitel Stratosféry, ale nijak zvlášť si s tím hlavu nelámal, spíše to bral jako samozřejmost, mám prostě dobrou redakci, tak jsou výborné i výsledky, postupem času pak redakci měnil až vyměnil, ani nevím, proč to dělal, když lepší redakce v Čechách neexistovala a pak mě nový šéfredaktor něčím naštval a k tomu mi řekl, že jestli si myslím, že Super má vysokou návštěvnost kvůli mně, tak se mýlím, protože jsem jen řadový redaktor, kterého by mohl kdykoliv vyměnit. Na to jsem řekl, nu dobrá, dnes jste dostali ode mě poslední článek a do půl roku se složíte. On se zasmál, spolupráci jsme den ze dne skončili a přesně po půl roce skončil i celý Super - a původní šéfredaktor byl na dlažbě. Konec spolupráce se Suprem bych hodnotil jediným slovem – katastrofa. Byli jsme tak blízko naprosto bombastickému úspěchu, že je mi to dodnes líto. Bohužel jsem neměl ani peníze, ani čas, abychom něco z toho, co jsme s velkou námahou, ale současně s nadšením vybudovali, mohli zachránit. Proč jsou peníze vždycky na té straně barikády, kde není žádná invence, žádné tvůrčí schopnosti a chybějí tam jakékoliv zajímavé nápady? Myslím, že by to byly dobré otázky pro geniálního psychologa, kdyby se nějaký náhodou poblíž vyskytnul.
