Článek
Když si dnes představím, co všechno jsme ještě koncem minulého století fotili bez ateliéru (samozřejmě i bez jakýchkoliv finančních prostředků, bez dotací a bez jakékoliv pomoci) a jak úplně všechno, co na fotkách vidíte, muselo nejdříve projít mýma rukama a jak jsem musel mít všechno pod neustálou kontrolou, kompozici, osvětlení (používali jsme normální pokojové lampičky a expoziční doba byla často kolem jedné vteřiny, během níž jsme se nesměli ani o milimetr pohnout), tak na mě jdou lehké mdloby.
Je to složitá věta, ale popisuje složitou dobu. Složitá doba se nedá popsat jednoduchými větami.
Když se všechno několikrát vyfotilo, tak se hotové fotky rozstříhaly, barvily a kolorovaly a teprve potom se slepovaly dohromady. Nakonec se hotové dílo vyretušovalo a mohlo se jít na výstavu.
Koncem devadesátek a hlavně po roce 2010 se už skenovalo a převádělo na digitální zápis. Bylo to dobrodružství, které může pochopit jen ten, kdo to zažil.
Kdyby mi tohle někdo vyprávěl ještě za totáče, tak bych mu nejspíš nevěřil. Asi bych jen kroutil hlavou.
Teď jsem si vzpomněl, že jeden můj spolupracovník na Vysoké škole chemicko-technologické se jmenoval Kroutil, byl to takový docela chytrý chlapík a vždycky, když jsme se potkali v laborce, tak mi říkal, hele, ty se sem vůbec nehodíš, zabal to tady a běž někam k filmu, do televize nebo na Barrandov nebo ke Krátkýmu filmu, tam se budeš moct ukázat. Občas jsem nad tím trochu přemýšlel a nakonec jsem ho poslechl, zavolal jsem do Krátkého filmu a pozvali mě na pohovor.
Čirou náhodou jsem se tam setkal s Kamilem Pixou, ředitelem Krátkého filmu a ten tam hned všechny seřval, že nejsou schopní najít mladého člověka, který by se mohl uplatnit ve filmové branži a ať mě okamžitě zaměstnají. Dramaturgové začali kolem mě poletovat jak listí na podzim a za hodinu jsem odcházel jako režisér Krátkého filmu ve Studiu animované tvorby Jiřího Trnky.
Takové náhody se vám v životě asi nestávají často – ale mě se prostě stala.
Kamil Pixa byl jeden ze zakladatelů StB - a v podstatě, ruku na srdce, jsem mu dodnes vděčný za jeho pomoc při získání zajímavého pracovního místa. A k tomu ještě v Krátkém filmu. Nikdo jiný to pro mě do té doby neudělal. Byla to pro mě obrovská životní škola. Možná ještě větší než celá FAMU, kterou jsem neměl.
Řekni mi co čteš …a já ti řeknu, komu jsi tu knihu ukrad. Je to poměrně starý citát, autor se dá vygůglit, ale je to prostě vtipné, co k tomu dodat? Původní citát, jestli je anglický či jaký, to taky nevím, říká, řekni mi, co čteš a já ti povím, jaký jsi. To je taky celkem trefné. Zvláště v té době, kdy se u nás nejvíce četlo Rudé právo, kde v tu dobu pilně a neochvějně pracoval můj komunistický strýc a neméně komunistická matka.
Jací asi byli čtenáři Rudého práva, kterého se každý den vyprodukoval a prodal jeden milión kusů? Možná by se jim to nikdo neodvážil říct do očí, ale je to celkem zajímavá úvaha.
S tím čtením a odhadem, co je čtenář zač, by mohl klidně souviset i výrok (rovněž klasický a často používaný), jste to, co jíte.
Jíš dušenou mrkev, jsi dušená mrkev. Jíš zkažené konzervy, jsi zkažená konzerva. Jíš plesnivé brambory, jsi asi důchodce.
Až budeme požírat brouky, budeme si připadat jako Karafiátovi broučci.
Nedávno se jeden, poměrně známý spisovatel zamyslel nad otázkou, proč se hromada lidí stará o to, co jí, ale skoro nikdo se nezamýšlí nad tím, co čte a co poslouchá. Je snad duchovní strava něco jiného? Nebo podřadného?
Ano, mohou to být slátaniny nejhrubšího kalibru, ale stejně jim věnujeme svůj vzácný čas. Přestože nám to může uškodit stejně, jako kdybychom do sebe soukali smažené brouky a zapíjeli je vyjetým olejem.
Konzumované nebo i pozorované věci se snadno stávají součástí naší reality, však to možná znáte i z vlastní zkušenosti, stačí na něco pomyslet a hned se to stane. Žijeme v informačním zmatku, dalo by se říct, přímo v informační džungli, odkud na nás jak hladové opice skáčou různí fejkové a blogoví Švejkové a hned se na nás hrnou hromady vymyšlených exkrementů a kdo se nemá na pozoru, ztrácí svůj vzácný čas.
U každé zprávy je dobré si nejdříve ověřit zdroj a pokud je zdroj „jedna paní povídala“, je dobré si uvědomit, že jsme jen lidé, takže se bavíme porovnáváním pravých a levých stran různých myšlenkových rovnic, ale to je asi tak všechno.
Nejlepší postup při zpracování volně dostupných informací bude asi ten, že nebudeme věřit vůbec nikomu, nebudeme souhlasit ani s vlastními názory a budeme poslouchat jen toho, kdo bude mít v ruce bouchačku.
A stejným způsobem si budeme muset i my vynutit pozornost a souhlas ostatních. Takže opět tuším mohutný rozkvět zbrojního průmyslu či rovnou zbrojního šílenství.
Když jsme u našeho fotografování vymýšleli různé kompozice, situace, postavy a převleky, byli jsme u toho pouze my, herci svého divadla života a fotoaparát.
Často proto nezbývalo nic jiného, než fotit na samospoušť. Je tak vyfocená většina našich fotek. Někdy jsme se fotili každý zvlášť a dohromady jsme se dávali a komponovali až na výsledné fotokoláži či fotomontáži, ale když jsme občas spočívali v objetí nebo se to těžko dalo dát dohromady jinak, než přirozenou cestou, nezbývalo, než se spolehnout na samospoušť. Můžete si to někdy vyzkoušet. Kromě samospouště budete k tomu potřebovat i spolehlivý stativ, dobrý odhad a mrštně naladěné tělo.
Když jsme byli v L.A. tak jsme se často fotili na ulici, dvakrát jsme málem způsobili hromadnou bouračku, asi jsme byli z hlediska pozorovatele zajímavější než šedivá vozovka. Přímo na ulici jsme se seznámili s několika majiteli zajímavých autíček, v nichž jsme se potom fotili.
Tehdy byl ještě prostý americký lid naladěn tak, že když slyšel, že jsme z České nebo Československé republiky, tak byli všichni nadšení. Nic o nás nevěděli, čili nás řadili mezi pozoruhodné exoty. Nevím, jestli jim to vydrželo dodnes, ale tenkrát se ještě daly v Americe dělat s fotoaparátem v ruce docela dobré kšefty.
U nás to bylo trochu jiné. Tady jsem redaktorům ukazoval svá díla (na která nikdo z nich ani náhodou neměl) a kolem se uzavíral kruh zachmuřených, stažených obličejů a chudokrevných tváří bez výrazu.
V L.A. to bylo jiné. Vyfotil jsem si auta, samozřejmě se svolením majitelů, přímo na ulici, modelku jsem vyfotil v hotelovém pokoji, hotové fotky jsem potom vystřihl nůžkami, slepil dohromady, vyretušoval - a hned bylo čemu se zasmát.
Tímto způsobem jsem zpracoval asi třicet námětů, nechal z toho vytisknout pohlednice, které jsem během odpoledne prodal v okolních trafikách nebo dragstorech či jak tomu říkali. Bylo to asi deset kilo pohlednic, prodavači mi zaplatili hotově - a měl jsem i se svou asistentkou na měsíční pobyt v Americe.
Později jsem tento druh businessu ještě několikrát zopakoval a to i tím způsobem, že jsem nechal pohlednice vytisknout v Praze, potom jsem je ze Smíchova, kde byla celnice, poslal do USA, odkud jsem dostal šek, který mi proplatili v Obchodní bance.
Technická příprava byla celkem jednoduchá, sehnal jsem si menší nůžky značky Solingen a od potulného rómského brusiče nožů jsem je nechal zbrousit tak, aby se s nimi nedalo úplně dostřihnout, čili aby pořád držely ve stříhané linii. Nůžky, které dostřihnou do konce snadno vypadnou z nastřihnuté linie a roztrhnou papír, který se potom musí retušovat. Ale to zjistí každý, kdo si s touto technikou začne hrát.
Je jasné, že nápad nechat se vyfotit nebo sám sebe vyfotit na samospoušť není nijak zvlášť originální, stejně jako nápad převléknout se k focení do středověkých hadrů. To napadne každého, kdo ty hadry má.
V té době ale ještě nikoho nenapadlo ilustrovat pomocí vlastního hereckého nadání a snažení články o symbolech nebo o dávno zašlých lidových zvycích a o rituálech, na které se už pomalu zapomnělo. Zvláště, když se jednalo o rituály na přivolání ztraceného mládí a získání nesmrtelnosti.
Zabývali jsme se meditacemi, mantrami a zaklínacími formulemi na zpomalení stárnutí a pilně jsme studovali účinky alchymistických lektvarů a různých potravinových doplňků. A přitom jsme dělali fotky. Věnovali jsme se tomu od rána do večera.
Ostatní chodili do fitka a na procházky nebo běhali a jezdili na kole, aby si udrželi svižné a pružné postavy, my jsme meditovali a recitovali mantry. Když jsme o tom něco napsali, tak jsme zjistili, že naše cesta dokáže vzbudit skoro stejně velké nadšení, jako cvičení, aerobik, jogging nebo bodybuilding a požírání potravinových nesmyslů.
Na téma šťastného, dlouhého, téměř až věčného života jsme napsali desítky a stovky článků, prostě nepřehledné množství, kde jsme stále dokola řešili základní rovnice lidského bytí - má dáti - dal a má dáti, ale nedá, k tomu jsem uveřejnil tisíce originálních fotek, což je takové množství článků, fotek a desítky hodin videí, že ani já sám nemám možnost či šanci to ještě jednou kompletně zhlédnout, to prostě nejde. A docela mě udivuje, že jsem to všechno dokázal vykonat s minimálními finančními náklady. K čemuž jsem byl donucen z jednoho prostého důvodu - jediné, co u nás naprosto spolehlivě a v žádném ohledu nefunguje je finanční pomoc a jakékoliv státní dotace ohledně umění.
Jinak každému, kdo mohl a kdo mě s něčím pomohl, děkuji, nebylo to nakonec jen pro mě, ale pro všechny kteří se díky pomoci ostatních mohli těšit z mého nepřekonatelného umění a kterým jsem zase touto cestou mohl pomáhat já.
Stačil kousek fotografického papíru, nůžky, lepidlo a obyčejné vodovky, v podstatě je to něco, čím se dnes baví a zabývají děti ve školkách a v nižších ročnících ve škole. Ale i tak nesnáším, když se občas pod moji fotku podepíše někdo jiný. Jako kdybyste si vyfotili selfíčko a někdo by to vydával za své? No, to by bylo zrůdné nebo ne?
