Článek
V době mého dětství a ranného mládí vstoupilo do mého života tolik zajímavých, řekl bych až pozoruhodných náhod. Občas možná stojí za to si některé z nich připomenout a lehce se nad nimi zamyslet.
Když mi bylo asi šest, mám takový dojem, že to byly moje první prázdniny, tak můj otec pracoval jako voják z povolání, tenkrát v hodnosti kapitána, na naší západní hranici jako jeden z vrchních velitelů zvláštních jednotek PTP, což byli většinou mladí kluci z politicky nespolehlivých rodin, kteří narukovali na vojnu a jako vojáci museli pracovat ve stavebnictví.
Západní hranice (s Německem a s Rakouskem) byla ostře hlídaná, v podstatě se k ní nedalo ani přiblížit, byly tam natažené dráty, které byly pod elektrickým napětím, stráže střílely bez vyzvání a moc velká legrace tam nebyla.
Hraniční pásmo, kam se nesmělo vstoupit bez zvláštního povolení, bylo široké 2 až 20 kilometrů, což bylo území (louky, pole, cesty, lesy, ale i rybníky a stavby, domy, vilky, zámky), po kterém se za celý rok prošlo pár pohraničníků se služebním psem nebo spíše fenou (psi byli nespolehliví) a jinak tam nepáchla lidská noha.
Zkuste si to představit - divoká příroda bez lidské přítomnosti od roku 48, potažmo 49 až do začátku roku 1990. A potom ještě ze setrvačnosti dalších deset let.
Ve víceméně pravidelných rozestupech byly podél hranic dřevěné a kovové věžové pozorovatelny, které směli pohraničníci opustit pouze, když byla bouřka a hrozilo, že do pozorovatelny udeří blesk. Potom se stráže pohybovaly s větším respektem i dále od hranic, protože tam byl samý drát, plech a železo (od toho se tomu také říkalo železná opona) a elektřina. Ani nevím, kdo jim tenkrát platil účet za elektřinu, ale to už je dnes asi jedno.
Takže to, co mě na pohraničním území nejvíce fascinovalo byla nepřítomnost lidí. Jakoby se všichni najednou zvedli a utekli.
Můj otec jako důstojník a zaměstnanec, moje matka jako jeho manželka, já jako syn a potom tam byla ještě jedna rodina jednoho kapitána a to bylo všechno. V této společnosti jsem trávil několik týdnů, většinou to byl jeden měsíc a později jsem měl možnost tam jezdit i v dospělém věku, otec mezitím dospěl do hodnosti majora, podplukovníka a plukovníka a to už jsme se znali i s místními, většinou stavebníky a zemědělci a k domorodým rolníkům, tenkrát to ještě nebyli farmáři, ale zemědělci s obrovskými stády hovězího dobytka, hlavně krav jsme si chodili s pětilitrovými bandaskami pro čerstvé mléko.
Tenkrát ještě neřešil, jestli mléko zahleňuje, prostě jsme přinesli domů několik litrů mléka, nalili do škopku a nechali stát ve studené vodě (ledničky nebo chladničky ještě nebyly) a ráno jsme na hladině mléka sbírali polévkovými lžícemi pěticentimetrovou vrstvu smetany. To už jsem od těch dob nikdy nezažil.
V lese rostly houby, které nikdo nesbíral, to sbírali až po třiceti letech někteří naši známí, které jsme tam vzali s sebou, jinak to ale byl skutečný houbařský ráj.
Všechno to hlídalo pár pohraničníků, ale nepamatuji si, že by se tam odehrál nějaký incident, Krále Šumavy jsme tam také nepotkali. Naším heslem tenkrát bylo „Neprojdou!“ Ale to bylo asi tak všechno. Nikdo se tam nehrnul.
Naši chrabří vojáci občas procházeli až na druhou stranu, kde si v německy mluvící vesnici koupili cigarety a alkohol, potom se zase vkradli zpátky na domácí území, ale nikdo to neřešil. Sami proti sobě nezasahovali. Myslím, že se jednou odehrál incident mezi našimi a západními pohraničníky a že to bylo i se smrtelnými následky na západní straně a že náš pohraničník za to dostal 14 dní domácího vězení. Na další smrťáky se potom snažili všichni taktně zapomenout, každý pohraničník byl jako zvláštní agent s povolením zabíjet.
Byl to prostě takový menší divoký západ, ale jinak se na obou stranách pilně pracovalo, selo, pěstovalo a sklízelo, na naší straně se bouraly všechny stavby a domy a občas to byly i zámky, maštale pro koně, všechno plně vybavené, jako kdyby to nějaká šlechta opustila právě včera, tak to všechno se srovnávalo se zemí.
Ale jako dítě mě to moc nezajímalo, prostě se bourá, tak se bourá, čemu taková kašna? Na co dvoupatrový zámek? Posloužil nám akorát jako ubytování na tři týdny a potom ho stavební a ženijní jednotky zadupaly do země.
Jednoho dne dostali vojáci rozkaz, že mají na louce postavit pódium a přichystat dvou až třímetrovou hranici dříví, že bude večer kulturní program. Tak to všechno připravili, polili dříví naftou a zapálili, k tomu se přivezlo jídlo, vuřty, chleba, načež přijel autobus a za chvíli se na pódiu objevil orchestr Karla Vlacha i s několika zpěváky a zpěvačkami, tenkrát jsem z toho ještě neměl rozum, ale chápal jsem, že jde o velkou akci, paní majorová měla narozky nebo tak něco, ale hudba se mi líbila a byl z toho krásný večer.
Důstojníci si to už dovedli zařídit, aby měli místo normální nudné pracovní doby spíše pestrou dovolenou.
Tak jsem nad tím přemýšlel, kdo z mých vrstevníků měl možnost pobývat dlouhé měsíce v hlídaném prostoru státních hranic, kde se dalo houbařit, lenošit, sportovat, procházet se, cestovat, opalovat, prohánět se na loďce po největších jihočeských rybnících, koupat se, plavat, opékat na rožni prvotřídní hovězí, bavit se s holkama, když jsem to sečetl, tak jsem tam čistého času strávil bohatě přes rok, byly to krásné prázdniny a nádherné dovolené a k tomu mi občas zahrály přímo do ucha hudební skupiny, které tenkrát pravidelně objížděly vojenské posádky, podobně jako orchestr Karla Vlacha. No, kdo měl takové štěstí?
