Článek
Nedávno jsem zavzpomínal na pár neobvyklých věcí, které mě v životě potkaly a které zřejmě každého jen tak nepotkají, dnes jsem zase přemýšlel o věcech pošetilých, popřípadě věcech, nad kterými v poslední době hodně lidí přemýšlí, hlavně z toho hlediska, jestli se jim budou věnovat nebo nebudou a většinou jsou to taková ta rozhodnutí, jakou si zvolit do budoucnosti cestu, hlavně tedy z pracovního hlediska, jestli se rozhodnu bojovat sami za sebe ve stylu „každý je štěstí svého strůjcem“ nebo se usadit někde v koutě jako hodná panenka a čekat, čí pozornost se vzbudí.
Dříve se zboží hodně prodávalo na trzích, měli jste doma slepice a vajíčka, vajíček jste měli na rozdávání, ale nebylo k nim co zakousnout, tak jste si řekli, nic se rozdávat nebude, slepice si necháme a vajíčka půjdeme prodat na trh. Pak jste šli někam na náves nebo na náměstí, s sebou jste si vzali skládací stolek, na který jste postavili všechno, co jste zrovna měli v nabídce a rozhlíželi se, jestli někdo na dohled má podobnou nabídku a pokud se tak stalo, tak jste si srovnali ceny, popřípadě jste své vlastní ceny trochu upravili, aby byly nižší než ty, s nimiž operovala konkurence.
Pokud jste někdy byli na podobném trhu, zvláště v zemích, kde byli na trhy a na trhovce již léta zvyklí, tak vás možná překvapila určitá agresivita prodávajících, která často měnila prostou nabídku jakéhokoliv zboží v přepadení a útok. Přemlouvání ke koupi už nebylo přemlouvání, ale doslova vnucování, kdy vás nepříliš vzhledný trhovec oslovoval z pěticentimetrové vzdálenosti a snažil se licitovat s nesmyslnými ciframi. Nejlepším řešením se nakonec ukázalo spasit se bleskurychlým útěkem s využitím schopnosti promyšleného kličkování, kdy se jen potvrdilo, že nebylo zbytečné chodit několik let závodně hrát rugby.
Když se u nás uvolnil trh, tak se občas stalo, že ulice byly plné, skoro až neprůchodné díky podobným agresivním jinochům a bylo jedno, jestli nabízeli k prodeji bible nebo svaté obrázky a levné cetky jako amulety pro štěstí, kteří navíc ani nebyli z Česka, ale z Turecka nebo z Balkánu, popřípadě z jiných obyvatelných částí zeměkoule, o jejichž existenci jsme do té doby neměli ani tušení.
Naštěstí se trochu utužily pouliční zákony, takže by vás jen tak z patra a podle vlastního uvážení neměl na ulici oslovovat nikdo, kdo něco nabízí k prodeji, takže můžete kolem nich chodit nebo i kroužit a i když jsou bledí nebo rudí vzteky, tak jim strach většinou nedovolí vrhat se na vás se svou nabídkou.
Základ prodejního dobrodružství se poměrně rychle přenesl do naší moderní akáši nebo do našeho moderního astrálu - na internet. Kouzelné slovíčko, za nímž se skrývají tajuplné skrýše a sluje plné ekonomických draků, černokněžníků a hladových finančních zombíků zní eshop. Stačí zašeptat, eshope, otevři se a už na vás padají nejrůznější nabídky ze všech stran. Najednou ani nevíte, kam máte své peníze posílat či poukazovat jako první.
Drzost pouličních prodejců je nahrazena snahou získat přístupové kódy, popřípadě hesla k vašim účtům a když to nejde dobrovolně, ani po zlém, změní se nabídka v nabídku, která se dá jen těžko vypovědět nebo jsou s výpovědí takové starosti, že si tu samou hloupost koupíte dvakrát nebo i třikrát za sebou. Vydáte se na tajemnou cestu internetového trhu a hned kolem vás létají finanční bludičky, které se vás snaží pomýlit a svést ze správné cesty, která je přitom naprosto jednoduchá.
Když vám někdo chce zaplatit za vaši nabídku, tak mu stačí číslo vašeho účtu a pokud vy chcete za něco zaplatit, stačí, když víte číslo účtu, kam máte složit dohodnutou částku. A to je všechno.
A jak zboží doručit? Tak, jak byste to udělali i bez internetu - dojet si osobně, poslat poštou nebo si to nechat třeba i vystřelit z děla, s tím vám internet už sám o sobě nepomůže.
