Článek
Svého času jsem provozoval na jednom poměrně dost význačném bulvárním žurnalistickém serveru partnerskou poradnu a měl jsem velmi slušná čísla ohledně denních přístupů. Točilo se to kolem šedesáti tisíc přístupů na každý můj článek denně. Z hlediska dobývání internetu se dalo mluvit o kapitálním úspěchu a jak už to tak bývá, všechno, co se dá z mého hlediska označit jako úspěch, je solí v očích konkurence.
Zajímavé je potom sledovat, jak probíhá na internetu konkurenční boj. Musíme si uvědomit, že jakýkoliv úspěch libovolné informační sestavy v internetovém vesmíru se neposuzuje podle stavební kvality použitých informací, ale podle počtu přístupů. Hlavní roli hrají lajky a kliknutí na spínací knoflík, jako kdyby se například kvalita osvětlení hotelu posuzovala podle počtu zapnutí vypínačů na kterékoliv chodbě. Je potom výhodnější mít v každé chodbě co nejvíce spínačů, které dohromady ovládají jedno centrální počítadlo. Což každému dá i přirozený či vrozený selský rozum.
Tvůrci lákavých titulků a nadpisů pak logicky dosahují mimořádných úspěchů v takzvané sledovanosti, i když jsme si právě vysvětlili že ne vždy se jedná právě o to, co se obecně pod pojmem sledovanost myslí.
Tvůrci sebevědomě chaotických nadpisů mívají vyšší „sledovanost“ než by měl kterýkoliv nositel Nobelovy nebo Pulitzerovy ceny za literaturu.
Dříve se konkurenční boj mezi autory různých žánrů odehrával přímo na tržišti s literaturou, o úspěchu rozhodoval počet prodaných výtisků a počet uveřejněných povídek, článků a fejetonů a všechno bylo každému tak nějak celkem jasné.
Pokud do hry zasáhla tajemná bytost, zvaná literární kritik, jednalo se o celkem vyrovnaný boj, čtenáři si mohli přečíst, co kritik kritizoval a stejně tak si mohli přečíst uveřejněné kritiky a buď se vysmáli snažícímu se spisovateli nebo kritikovi. Všichni si všechno vyříkali na rovinu, až do té chvíle, kdy se v českých zemích chopili vlády komunisté a ti měli vždycky navrch, takže, když se jim někdo nelíbil, tak ho prostě zakázali nebo rovnou zavřeli a proti jejich rozhodnutí nebylo odvolání.
Dnes se na to díváme jako na nečestný boj, protože těžko mohl někdo pomocí vydávání svých publikací samizdatem nebo opisováním sešitků přes kopírák konkurovat průmyslovým tiskárnám. To dá rozum, třeba i ten selský.
V dnešní době se konkurenční boj přenesl, jak jsme si již řekli do internetového vesmíru a tam to většinou probíhá tak, že si jeden nebo dva psychopati založí několik stovek nicků, pomocí nichž se přihlásí na sociální sítě nebo na nějaké prapodivné webovky a teď mohou na kohokoliv hlásat a mlít pomluvy, psát falešné recenze a „ohlasy čtenářů“. A věřte mi, že když vás taková banda darmožroutů začne cílevědomě pomlouvat a pronásledovat, tak existuje jen velmi málo cest k úniku, prakticky žádná.
Když jsem v těch dobách, na které nyní vzpomínám, provozoval několik let svou partnerskou poradnu Sex vs. vztahy, pověsila se na mě taková povedená partička, kteří si říkali „mlaskáči“, zřejmě proto, že se v normálním životě živili jako kuchaři, číšníci a provozovatelé ubytoven a mohli mezi sebou dělat docela slušné kšefty, když jeden doporučoval druhého a nabízeli pro lidi zájezdy do rekreačních center a kromě toho si usmysleli, že když já mohu provozovat partnerskou poradnu, tak proč by něco podobného nemohli provozovat i oni? Nabídnou ubytování, jídlo, hotel, sportovní vyžití a k tomu i odporné, pardon, odborné psychoterapie, výklad karet a sestavení horoskopu, popřípadě kondiciogramu, jako to bylo ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje.
A teď se mi s touto nabídkou nacpali do diskuze, kterou jsem měl pod článkem, s tím, že stále dokola psali, že ničemu nerozumím a nic neumím a že bych měl se svými články a názory zmizet a přenechat místo erudovanějším a chytřejším, což měli být oni.
Měli mezi sebou i jednu nebo dvě vědmy, patrně uklízečky, které si myslely, že umí vykládat karty, a tak se pořád propagovali, až jsem musel celou diskuzi pod svými články zrušit a oni si potom založili vlastní webové stránky Mlask a když jsem jim zrušil diskuzní fórum, tedy svoje diskuzní fórum, tak totálně zkrachovali a dnes je už patrně nikde nenajdete.
No, a proč to říkám - když půjdete na internet, tak tam takových chytráků, co nic neumí, ale zkoušejí to prodat, najdete dvacet do tuctu. A k tomu hromadu doslova štvavých útoků proti mně a proti mé práci, protože majiteli serveru je to jedno, i když tím asi překračuje zákon o pomlouvání a nactiutrhání. Hlavně, že to kliká a že se to lajkuje.
Zatím to tak nechávám být, vždycky si vzpomenu na Jana Wericha, který říkal, že když se pustíte do hádky s blbcem, tak se tam za minutu už hádají dva blbci, ale je dosti pozoruhodné, že když se na naši internetovou scénu protlačila sice Inteligence, ale přece jenom jaksi trochu umělá, tak bez jakéhokoliv inteligentního přístupu k věci, začala shromažďovat všechno, k čemu se dostala přes Google.
Když se jí zeptáte, co vlastně dělá ten Raven Argoni, tak vám ochotně sdělí, že něco píše, ale že se to lidem vůbec nelíbí, protože se chová namyšleně a sebestředně, například píše pořád jenom o sobě, což jak víme, spisovatelé většinou nedělají - a já se nestačím divit, odkud se ty informace berou, protože kdokoliv mě zná, tak ví, že se s nikým nebavím, nikam nechodím a o ničem ze svého života nemluvím, protože ani nemám s kým. Většinou opravdu jenom píšu.
Čili, když to změníme na praktickou radu, pokud budete chtít někoho na internetu zlikvidovat, založte si pár nicků a potom kdekoliv na jakékoliv sociální síti nebo diskuzi začněte dotyčného pomlouvat a tím ho zničíte. Umělá to už rozšíří prakticky kamkoliv, protože je ve své podstatě natolik hloupá, že podlehne názorům kdejakého psychopata.
