Článek
Dříve se většina informací přenášela naprosto primitivně pomocí psaných textů, potom pomocí tisku a knihtisku, to znamená, že kdo mohl tisknout byl králem a nikoho určitě neudiví, když řeknu, že nejvydávanější knihou na světě byla a dosud ještě je bible. I když se stále zmenšuje počet lidí, kteří bibli četli.
Po skončení druhé světové války byly nejdůležitější informace, které později hýbaly světem, přenášené pomocí rádia.
Letáky a vysílání se během druhé světové války staly natolik populární, že dodnes každý ví, o co jde a chápe jejich důležitost.
V politickém boji využil informační sílu rádiových vysílacích stanic populární francouzský generál Charles de Gaulle, když krátce po skončení druhé světové války rozdal svým vojákům malá, přenosná, kapesní rádia, takže měl své vojsko stále na povel a není proto ani divu, že díky svým projevům zvítězil ve volbách a stal se francouzským prezidentem.
Dalším těžkým průlomem do boje o prosazení svých vlastních informací a potlačení informací, pocházejících od konkurence byla popularizace filmu a filmové tvorby a krátce nato i tvorba televizní.
Knihy, rozhlas, rádio, filmový průmysl a televize nám více než sto let předávaly informace o všem možném, hlavně o tom, co je správné a co nesprávné, až se staly, dalo by se říct hlavní pedagogicko-výchovnou silou pro mnoho národů na celém světě. Podle svých vlastních tradic se chovaly snad jenom některé domorodé kmeny někde v Africe a v Jižní Americe.
Organizace, které fungují na základě vlastního vlivu na své členy, se snažily a snaží se dodnes, mít v rukou všechny sdělovací prostředky. Vyžadují bez výjimky kontrolu nad filmy, nad televizí a nad tiskem, čili i nad vydáváním novin, časopisů a knih.
V podstatě je jedno, jestli se požadovaný postup při zveřejňování informací označoval jako cenzura, autocenzura nebo dodržování etických pravidel, vstoupila tato pravidla během posledních desetiletí natolik do našich životů, že se stala součástí takzvané enkulturace, což je socializační proces zařazení se do kolektivu, během něhož se novorozenec, jenž se zpočátku jeví jako „nepopsaná tabule“, stává součástí společnosti, jejíž kulturu přejímá.
Jde o nekončící proces popisování oné, původně nepopsané tabule, kde je zaznamenáno naučené chování a výchovou získané znalosti a dovednosti.
V životě každého jedince je mimořádně důležité všechno, co souvisí s přijímáním schválených informací, s jejich zpracováním, udržením a praktickým použitím.
Při špatném postupu se může postižený jedinec dostat do slepé životní uličky, která se začne pocitově projevovat jako kritický stav bezradnosti a bezvýchodnosti.
Pro společnost je to jev dosti nebezpečný, protože bez centrálního seřízení a řízení toku informací nemůže žádný systém uspokojivě fungovat.
Kdyby se v tento moment ujala řízení společnosti umělá inteligence, dovedl bych si celkem dobře představit, že by mohla poměrně svižně přebrat otěže nebo opratě či nitky k vedení loutek z rukou unavených a zmatených loutkovodičů a život by šel dál, aniž by si kterákoliv loutka na něco stěžovala.
Jak jsem tak v poslední době sledoval živoření na sociálních sítích, mají v současnosti mladí, zdraví a práceschopní lidé největší potíže se vzájemnou komunikací a seznamováním.
Pokud se rozhodnete najít si spolehlivého partnera pro život nebo někoho, s kým se můžete bez obav pustit do společného bydlení nebo založení rodiny a výchovy dětí, snadno se setkáte s neúspěchem, popřípadě zjistíte, že nerozumíte světu. Nebo spíše, že nerozumíte těm, s nimiž chcete radostně komunikovat.
Když si lehce zavzpomínám, jak jsme se seznamovali my, dnešní boomeři, starobní důchodci a podobné, dnes již vyřazené lidské trosky, tak jsme to měli celkem jednoduché.
Pokud jsem hledal dívku na chození, tak tady byly spolužačky nebo později pracovní kolegyně. Horší by bylo, kdybychom pracovali jako horníci v ostravských dolech nebo jako dělňasové v kladenských hutích, tam se to modelkami a začínajícími herečkami moc nehemžilo, ale ještě nám zbývaly seznamovací inzeráty v Mladém světě nebo v Mladé frontě.
Inzeráty byly placené, čili když jste chtěli dát světu vědět, že dvacetiletý mladík žijící dosud u rodičů někde na vesnici, hledá k vážnému seznámení inteligentní, pohlednou vysokoškolačku, tak vás to přišlo třeba na stovku a možnost, že na takový inzerát někdo s nadšením zareaguje nebyla moc vysoká.
Jinak se v té době poměrně hojně chodilo na různé zábavy, odpolední čaje a později i na diskotéky, kde byla vyšší pravděpodobnost, že se s někým seznámíte.
Oslovovat ženy a dívky na ulici se nedoporučovalo, protože se to prostě nedělalo. Zřejmě v rámci již zmíněné enkulturace.
Položme si otázku, co se všechno od prehistorických dob vzájemného poznávání a seznamování změnilo a co zůstalo takříkajíc „zamrzlé“?
Pokud chceme vývoj naší společnosti analyzovat, tak na počátku všeho bylo slovo a to slovo bylo bůh. Znělo – NESMÍŠ!
Ano, byly to samé zákazy a v krajním případě striktní nedoporučení, takže na výběr či svobodnou volbu toho moc nezbylo.
Nesměl se sex, když jste na to byli z hlediska starších komunistických kmetů příliš mladí. Nesměl se sex, když jste ještě chodili do školy, nesměl se sex před svatbou, nesměl se sex po svatbě, no, to vlastně už jo, ale nedoporučoval se, když byla žena těhotná, potom se nesměl sex v šestinedělí a samozřejmě se nesměl jakýkoliv mimomanželský sex a potom se sex ale vůbec nehodil ke starším lidem a k lidem s jakýmkoliv hendikepem, naprosto příšerný by byl sex s důchodkyní nebo důchodcem to mělo snad ještě méně bodů než sex na hřbitově, spojený s vylamováním náhrobků a znesvěcováním hrobů nebo sex se zvířaty.
Homosexualita byla trestná, alespoň u nás a myslím, že si to pamatuji docela dobře, že ještě v roce 1982 přišel německý vysoce postavený generál o místo ve vládě kvůli podezření z homosexuality. A to ještě mohl být rád, že ho nezastřelili před nastoupenou jednotkou a rozvinutou zástavou. Sex se prostě nehodil k vojenské službě a nehodil se ani k nemocným lidem, ti měli být v nemocnici, kde měli tiše umírat a ne myslet na hlouposti.
Doporučovalo se nemít sex, když nebyla jistota, že žena nepřijde do jiného stavu.
Jako antikoncepce byly k dostání v drogerii kondomy, ale kolikrát se jako lepší a pohodlnější ukázal igelitový pytlík na svačinu. První hormonální antikoncepce pro dívky se u nás objevila v šedesátých a sedmdesátých letech. Biogest a Norbiogest, což byly preparáty, nacpané hormony, jako kdybyste se připravovali na změnu pohlaví a též se používala antikoncepční tělíska DANA, která se strkala do dělohy, ale holkám to bylo nepříjemné a pány to šťouchalo při pohlavním styku do žaludů, protože z toho trčely drátky. Nevím, kdo to vymyslel.
Do toho přišla v šedesátých letech sexuální revoluce.
Název byl mnohoslibný, ale spíše šlo o úpravu zákonů ohledně nahoty na veřejnosti, na nuda plážích a o postoj veřejnosti k naturismu, nudismu a hlavně v Německu k FKK, k volné kultuře těla. Stručně by se dalo říct, můžete venku cvičit a trénovat i bez oblečení, nahatý, jako ve starém Řecku, sex ale při této příležitosti raději vynechte.
Na druhou stranu, přímo v oblasti sexu se uvolnily zákony ohledně zobrazované erotiky a pornografie, v některých státech, jako třeba ve Spolkové republice Německo a v Dánsku byly volně v prodeji bohatě ilustrované časopisy, zobrazující sex s dětmi a se zvířaty, to se po čase taktně opět stáhlo a nabídka se stabilizovala na úrovni, jakou známe dnes.
Nejbláznivěji se sexuální revoluce projevovala v Americe, kde se na plážích u moře, pod heslem Dělej lásku, ale neválči shromažďovaly tlupy hippies, kde se v hojné míře holdovalo drogám, popřípadě kombinaci sexu a drog.
U nás zůstal v tomto směru jakýkoliv další vývoj prakticky zamrzlý, protože komunistická strana prohlásila, že Lenin proti kapitalistické sexuální poživačnosti postavil stranickou věrnost, která se měla uplatňovat hlavně v rodinách s dětmi a bylo po diskuzi. Když si někdo chtěl přivést ze Západu jakoukoliv erotickou srandičku, tak mu to na hranicích zabavili a mohl být rád, že nedostal pohlavek a pokutu. Když ji nedostal.
Dle svého vlastního pozorování jsem došel k závěru, že celá slavná sexuální revoluce přinesla mnoha mužům spíše pocity zklamání, protože se jednak nedočkali ničeho zvláštního, o čem původně snili a jednak si často museli přiznat, že je oblečené dívky přitahovaly mnohoslibně více než dívky, takříkajíc oblečené pouze do vlastní syrové pravdy. Řečeno téměř poeticky, ale tak nějak to bohužel bylo.
Další drtivou změnou, která zasadila smrtelnou ránu naší společnosti, byla digitalizace, neboli příchod notebooků a mobilních telefonů.
Technicky vzato je možné pomocí digitální techniky přesouvat obrovské množství informací, je to, jako kdybychom dříve nosili informace po několika kusech v nůších na zádech a dnes by se s nimi protrhla přehrada, která jich původně zadržovala miliardy.
Průšvih ale není v technice, technika je perfektní, ale v nezvládnutí celkové situace.
Pro ilustraci si představte stát, v němž právě povolili nákup a držení zbraní. Do obchodu se zbraněmi přijde osmnáctiletý mladík, který se prokáže občankou a zbrojním pasem a zakoupí si tři krátké palné zbraně, dvě brokovnice, tři samopaly, 2000 nábojů, pět nášlapných min, dvě rakety s plochou dráhou letu a jednu raketu s jadernou hlavicí. Zaplatí, nechá si všechno odnést do auta a na udivenou otázku prodavače, můžu se vás zeptat, na co potřebujete tolik zbraní? suše odpoví, můžete. Načež si sedne za volant a odjede.
Již asi tušíte, že něco není v pořádku a stejně tak asi tušíte, komu byste zde mohli určitou chybičku, která se do systému občas vloudí, vytknout.
Víme, že dát někomu řidičák, je otázka poměrně dost velké zodpovědnosti. Auto je zbraň, když někdo nezvládne řízení a dejme tomu, že vjede do protisměru a zabije tři lidi, kteří právě jedou na zaslouženou dovolenou, tak určitě není od věci, když řeknu, že právě jemu řidičák do ruky nepatří.
Podobnou zbraní je výpočetní technika. Dají se vůbec vyčíslit škody, které nadělá partička hackerů třeba jen proto, že se chtějí pobavit?
Dříve to bylo tak, že například existovala parta lidí, řekl bych, že chytrých lidí, kteří díky vzájemné spolupráci dokázali třeba natočit zajímavý film. Film se dal prodat a v kinech vydělával slušné peníze. O filmařích, o scénáristovi, o režisérovi, o kameramanovi a o hercích, kteří ztvárnili hlavní role se napsalo pár článků do novin a do časopisů, ale už se tam nepsalo třeba o Slávce Bumbaláčkové, která dostala k narozeninám od druhořadého zápasníka MMA drahou kabelku a potom se společně opili a společně zvraceli na nábřeží, protože jaksi nebylo proč se o této společnosti vůbec zmiňovat.
Dnes o sobě může do kterékoliv sociální sítě kdokoliv napsat cokoli, může se prohlásit za odborníka na prodej zboží v eshopu, může se prohlásit za dvojnásobného doktora, specialistu na psychoterapie, který nabízí mimořádné kurzy za pouhých deset tisíc korun, přihlásit se můžete právě tady a teď a v záplavě podobných hloupostí, jinak se to nedá nazvat, se úplně ztratí skuteční umělci, malíři, hudebníci, spisovatelé, fotografové a lidé, kteří doopravdy něco umí, takže, ne že vypadnou, ale jsou vytlačeni z kola ven. Šílené mase psychopatů se nedá dlouho odolávat, takže se stane, že ti, kteří by měli mít nejvyšší právo být na výsluní jsou doslova vymazáni, vygumováni, jsou prostě zrušeni a už ani o sobě nemohou dát vědět, protože, když je někdo vytlačený z kola ven, tak jak?
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že když jsem se před pár lety zeptal Lucky Výborné, jestli by se mnou nechtěla udělat rozhovor do rádia, k čemuž jsem měl dva důvody, jednak jsme jeden, docela zajímavý rozhovor dělali před pár lety a jednak jsme se dlouhá léta znali, když jsme pracovali pro stejnou televizi a potom je vždycky zajímavé, když se u lidí, kteří něco zajímavého dělají a něco umí a práce jim jde od ruky porovnají výsledky, třeba i jen z toho důvodu, proč zrovna jim to jde, zatímco ostatní si stěžují, že jim to moc nejde a taky mě trochu lákalo, když Lucka dělala těch rozhovorů desítky, takže jsem si říkal, nu, holka prostě umí – a ona mi řekla, hele promiň, žádný rozhovor s tebou dělat nebudu, protože to, co děláš, ideologicky nevyhovuje lidem, pro které pracuju.
Tak to byla bomba. Vždycky jsem byl přesvědčený, že k práci reportéra patří určitá nestrannost a nezaujatost, tak to na mě zapůsobilo jako podnět, tak se už konečně někam přidej, někam se zařaď, když budeš sám jako kůl v plotě, tak tě převálcují, zlikvidují, do země zatlučou.
Taky to bylo docela poučné z toho hlediska, že když se tady různé skupinky, mafie a různé menšiny fackují o místo na slunci, tak to může dost poškodit lidi, kteří skutečně něco umí nebo by mohli být pro společnost zajímaví, ale protože se nedostanou před kameru, tak je to pro ně to samé, jako kdyby je někdo hodil do vody s kamenem na krku.
Stejné principy, myslím si, že platí i na platformě seznamek, kam kolikrát přijdou lidé, kteří se upřímně snaží seznámit se a setkat se s někým, kdo by se k nim hodil, ale když najednou zjistíte, že jste se místo na seznamce ocitli na jakémsi pofidérním trhu se vším možným, kde se každá druhá holka nebo kdokoliv, kdo se prohlásí za holku snaží prodat lechtivé fotky (kdoví čí?) a každý druhý muž, je-li to muž, potřebuje finanční pomoc, aby se mohl vrátit z ukončené mise v Afgánistánu, tak ztratíte chuť bavit se s kýmkoliv.
No a když se opět zeptáme, kdo za to může? tak odpověď je naprosto jednoduchá, za všechno, co provede dítě, mohou rodiče – a všichni s tím souhlasí. Takže i za všechny nedokonalosti, které se projevují na sociálních sítích a potažmo celkově na internetu, mohou jejich majitelé a zprostředkovatelé. Patříte snad k majitelům stránek, na nichž chcete hlásat svoje moudra?
