Článek
Tak jsem se dnes ráno posadil k počítači a chvíli jsem zadumaně zíral na klávesnici a přitom jsem zlehka vzpomínal na takové, už možná trochu obnošené téma, jak se statisíce a milióny lidí snaží jakýmkoliv způsobem zapsat do historie a dělají všechno možné, aby se na ně nezapomnělo. Chtějí po sobě zanechat něco, co by i bez nich zůstalo a i kdyby se uvedli do stavu hibernace a probudili se za sto let, tak by něco po sobě někde našli.
Malíř může namalovat obraz, který se stane součástí slavné sbírky, spisovatel napíše knihu, která se líbí a je zařazená do knihovny nebo je vydávána stále dokola, stavitel postaví hrad, zámek nebo klidně třeba atomový bunkr, který přečká jedno nebo dvě bombardování, Američané zapíchli do povrchu Měsíce svou národní vlajku a další mise tam po sobě také nechaly vlajky, takže jich tam bylo už šest, jedna spadla, ostatní jsou už dávno vyšisované, že na nich nejsou žádné barvy, ale stále připomínají americké návštěvy Měsíce. Je to také pěkná vzpomínka nebo připomínka. I když nápis, vytesaný ve skále je možná lepší.
Ale i tak, ruku na srdce, komu z nás se podaří někam se takhle zapsat, třeba do historie?
Znal jsem lidi, kteří ryly svá jména do kůry stromů nebo psali nápisy na historické památky, bol som tu a podobně, ale sám jsem to nikdy nedělal.
Vzhledem k tomu, že jsem napsal a vydal celou řadu knížek, mohl bych mít dobrý pocit, že se z mysli věrných čtenářů jen tak neztratím. Na druhou stranu je pravda, že jsem znal hodně lidí, kteří se vydali na cestu za slávou, udělali kariéru, dosáhli uznání, získali tituly a pár let po jejich úmrtí o nich už nic nevěděly ani jejich vlastní děti. A to dokonce i v takových případech, kdy žily v domech po svých rodičích a prarodičích.
Nakonec jsem si všiml, že takových, co sejdou z mysli, když se vytratí ze zorného pole, v poslední době stále přibývá. A je to skoro děsivé, když si uvědomím, kolik lidí zmizelo z tohoto světa a už se po nich nikdo neptal, nikdo se po nich nepídil, nikdo na ně nevzpomínal.
Věděl jsem, že neměli žádné známé, ani přátele, rodinné příslušníky nebo možná něco takového měli, ale z druhé strany panoval zájem spíše nulový. Pomáhal jsem několikrát s pohřbem takových lidí, kteří nikoho neměli, v obřadní síni před kremační pecí nestála ani noha, byla tam jen odkrytá rakev, s nebožtíkem, popřípadě s nebožkou nebo pod jakým tvarem vystupuje nebožtík v ženském rodě, pak nastala krátká chvilka k rozloučení, obvykle jsem pronesl něco jako: „Tak se, holka, drž,“ zřízenec nasadil víko od rakve, dveře do pece, vyhřáté na 830° C se otevřely, rakev vjela dovnitř a potom se už jen dalo z druhé strany dívat, jak se dřevo rakve i postava nebožtíkova mění v hromadu popela. V novém skupenství se i hřmotný řezník nebo statná kuchařka a číšnice vešli do půllitru. A za pár týdnů si už nikdo ani pořádně nepamatoval, že někdo takový tady mezi námi poletoval. A to se týkalo i lidí, které třeba celá čtvrť znala jako nápadné podivíny a když se objevili na ulici, tak si jich každý všimnul a občas o nich dokonce psaly i místní noviny - a pak zmizeli jak tlesknutím dlaně.
Mnohokrát jsem také pozoroval likvidaci pozůstalosti a to je taky věc. Mnoho předmětů je spojeno se svým bývalým majitelem, oblíbený hrnek na kafe, brýle, taška, kterou nosil nebo nasazovací zubní protézy, akorát už nebylo, kam je nasazovat nebo načerno držená krátká palná zbraň, ale už nebylo na koho nebo proti komu pálit, ale ať už to bylo cokoliv, za krátký čas, za dva, za tři týdny se vše rozpustilo v přihlížejícím davu a jak říkal můj známý nakladatel Eminent, když mu zemřel bratr, nejhorší na tom jsou ty chvíle, když si najednou uvědomíš, že ten člověk už není.
Takže jsem tiše zíral na klávesnici a říkal si, že je stejně zajímavé, kolik náhod vstoupí do našeho života, nejdříve se něco ukazuje jako téměř bezvýznamné a po čase se ukáže, že to mělo možná daleko větší význam, než všechno ostatní.
Můj strýc Jaroslav se narodil v Čejči u Hodonína, je to malá vesnička, dalo by se říct, že naprosto bezvýznamná, kdyby tam zůstal, asi by nosil v nůši hnůj na pole nebo by se snažil vyhrabat ze země pár brambor, popřípadě by mohl pracovat v bance (měl střední ekonomickou, které se v padesátých letech začalo říkat „obchodní akademie“ to není vtip, to tak skutečně bylo).
Nic neuměl, kromě toho, že se naučil trochu psát na stroji, protože to patřilo k výuce. Jeho kmotr mu poradil, ať se trénuje v psaní na stroji a přihlásil Jaroslava postupně na okresní, krajskou a potom i celostátní soutěž. Samozřejmě v kategorii mužů. Bylo to v době, kdy na stroji psaly pouze ženy, jako sekretářky. Muž, sedící za strojem nebyl spisovatel, ale podivín, asi jako muž, sedící za tkalcovským stavem nebo chlap, vyšívající moravské přehozy a dečky.
Díky tomu se Jaroslavovi dařilo být na závodech ve své kategorii buď první nebo (když přišel kolega) tak druhý. Současně se mohl chlubit, že získal titul vicemistr světa v rychlém psaní na stroji a protože to bylo v době, kdy v IBM vznikaly první thinkpady, notebooky, měl Jaroslav možnost navázat s nimi spolupráci jako zkušební písař, provádějící testy klávesnic. Dnes jsou na to speciální programy, která vám klávesnici prověří, jestli s ní můžete hrát hry nebo ji můžete používat pouze pro občasné psaní jednoduchých mailů, takže k tomu žádného manekýna nepotřebují.
Nicméně měli jsme tenkrát takový drobný nápad, který Jaroslav v následujících dnech u IBM uplatnil - když píšete, jak se říká „všemi deseti“ (i když ve skutečnosti píšete jen devíti), tak při nižší hladině osvětlení nemusíte položit prsty na klávesnici vždy správně - proto je tam kvůli orientaci malý výstupek, který najdete na klávesnici J a F. Což je věc, kterou vymyslel a prosadil můj strýc Jaroslav, bratr mé matky a v současné době je to na všech klávesnicích po celém světě a tím se naše rodina navždy zapsala do historie digitalizace národů. Odtud nás už jen tak někdo nebo něco neodpáře. No, řekněte sami, můžete se také pochlubit něčím podobným?
