Článek
Kdo seje vítr, sklízí bouři. Určitě jste tuto průpovídku již slyšeli nebo jste ji četli a ti starší z vás si jistě vzpomenou na stejnojmenný americký film z roku 1960, kde hlavní roli, středoškolského pokrokového profesora hrál Spencer Tracy.
Saw the wind, reap the whirlwind, kdo seje vítr, sklízí bouři. Qui ventum seminat, turbinem metet. Původce nepříjemností je sám postižen jejich následky.
Jsou i lidová rčení, která tuto situaci popisují naprosto přesně, bohužel je nemohu použít, protože bych s nejvyšší pravděpodobností narazil na cenzuru, nerozebírám teď okolnosti, jestli je použití cenzury v tomto případě na místě nebo ne, ale stalo se mi zrovna včera, že jsem někomu něco poměrně volnomyšlenkářsky vysvětloval a najednou se mi na monitoru objevil nápis, příspěvek nelze zobrazit, protože obsahuje jedno zakázané slovo.
Tý bláho, to jsem nezažil ani za bolševika. Hora cukru poučuje Ivana Děnisoviče. Cenzura jak za Bachova absolutismu. Příspěvek obsahuje jedno zakázané slovo a protože to slovo je zakázané, nemůže se na počítači objevit. Hledej, odhaduj, zkoušej! Máš v hlavě „nepořádek“? Je chyba v „hlavě“? Nebo v tom, že je v ní „neuklizeno“?
No, proč o tom píšu… protože se okolo cenzury motáme stále dokola. O nic jiného v podstatě nejde, než o cenzuru na sociálních sítích, o zákaz vyjádřit určitou myšlenku nebo pojem pomocí slov, která jsou na indexu. Něco řekneme a dostaneme pohlavek, to se neříká!
Víte, kdy byla cenzura v českých luzích a hájích nejmenší? Bylo to na začátku roku 1968, což je období označované jako Pražské jaro. Zatím se o tom ještě alespoň částečně nebo pomocí náznaků dá psát, ale kdoví, jak dlouho ještě. Potom to byl rok 1990. Cenzura byla (sice jen na krátkou dobu, čítající cca asi tak necelý rok) zrušená, ale všichni, kdo už byli dospělí nebo jim to dospěle myslelo, si na tu zvláštní atmosféru pamatují.
Jarní svěžest to skutečně vystihuje asi nejlépe. Kdo měl to štěstí a byl u toho a nebyl psychopat, tak na ten zvláštní pocit už nikdy v životě nezapomene. Vláda čistého rozumu, očistec pro zloděje a šmejdy. Však také víme, jak to skončilo.
Nedávno jsem si přečetl článek Bez návratu. Docela mě to zaujalo, protože německý sociolog varuje před slepou uličkou východní politiky. O co jde?
Od roku 1945, tedy od konce druhé světové války bylo Německo rozděleno na dvě části – lidově řečeno „západní“ a „východní“ Německo. Vítězné státy se sešly, sepsaly smlouvu o rozdělení Německa, ve které tedy, jaksi, nechci rejpat, ale výslovně stojí, že Německo bude NAVŽDY rozděleno. Navždy jako trvale, čili, že se už nikdy nesmí spojit, no, slušně řečeno, si vítězné státy díky hlasování svých představitelů vložily produkty výměny látkové do úst, slušněji to napsat asi nejde, abych náhodou zase nepoužil nějaké zakázané slovo.
No, abychom zbytečně dlouho neběhali kolem horké kaše, 9. listopadu 1989 s velkou slávou padla Berlínská zeď, symbolizující rozdělení Německa a nastal ráj pro politology, kteří prognostikovali rychlé vyrovnání životních úrovní západního a východního Německa. Asi byste taky čekali něco podobného nebo ne? Bylo by to logické.
Inu, když to zkrátím – ono k žádnému sjednocení západních a východních německých názorů ani po třiceti letech nedošlo.
Zmizela zeď, zmizelo viditelné rozdělení, řeklo by se Němec jako Němec, ale není tomu tak. Když se rozjetý, energií kypící původně Západní Němec postaví vedle zakřiknutého, lehce neurotického Východního Němce, jsou stále na první pohled vidět, čili jsou patrné rozdíly v chování, v názorech, ve vzhledu, v zakřivení páteře, ve volbě politických stran, v přístupu k migrační politice, k náboženství a k církvím, jako kdyby východní vliv nebo jak to nazvat, trvale poškodil centrální nervovou soustavu obyvatel Německé demokratické republiky. Co teď?
Politologové jsou, pravda, tak trochu bezradní, když bádají po příčinách tohoto jevu. Já sám jsem vyrůstal v poválečném období v Čechách, ale měl jsem možnost jezdit za prací do východního i do západního Německa. Prakticky až do roku 1990. Takže je mi vše naprosto jasné.
Ve východním bloku jsem jezdil smradlavými dvoutakty trabantem a wartburgem a na pionýru, v západním bloku jsem jezdil čtyřtakty mercedesem, oplem, fordem, audi, mazdou a renaultem.
V průběhu času se ekonomická propast mezi západními a východními obyvateli Německa neustále prohlubovala, až nabyla takových rozměrů, že se dodnes nedá nijak překlenout. Je to jako kdyby jedna rodina žila na zámku a druhá v podzámčí a potom by si řekli, že budou mít stejná práva a stejné povinnosti třeba ohledně vzdělání, práce a hlavně ohledně voleb.
To by přece bylo spravedlivé. Ale nedošlo by k vyrovnání majetků. A to je celé to záhadné tajemství rozdílu mezi šťastnými západními a nešťastnými východními Němci. Když budu bydlet v sudu na odpadky pod Karlštejnem a moji příbuzní, majitelé Karlštejna budou stát nahoře na cimbuří a budou na mě seshora mávat, ať jdu nahoru si s nimi připít, tak asi těžko pochopí, proč nemám chuť s nimi něco slavit. Ten, kdo by již dříve zažil něco podobného, se tomu divit nebude.
