Článek
Všiml jsem si jedné docela zajímavé věci – lidé v naší společnosti se dělí na tři základní skupiny nebo na tři druhy sociálních subkultur.
V první skupině, která je úplně největší, jsou takoví ti normální lidé, s nimiž se občas setkáváte, třeba když jdete venčit psa nebo navštívíte místního holiče či kadeřníka nebo je vídáte ráno v MHD a před obchodním centrem, většinou když zrovna váháte, jestli si máte koupil mléko ke snídani nebo cigarety a občas je také vídáte v roli návštěvníků fitka.
Většinou ani nevíte, co dělají, ale tušíte, že mají normální povolání jako třeba řidič, malíř pokojů, instalatér, školník a učitel a o někom jste se doslechli, že se angažuje v ODS, ale už nevíte, jestli na to může být hrdý nebo by se měl raději stydět.
Další skupinu vyhraněných osobností tvoří lidé, o nich většinou víte jen to, že je často vídáte na ulici a jinak o nich nevíte nic. Práci zřejmě nemají žádnou, ubytování zřejmě také za nic nestojí a když se s nimi dáte do řeči, tak se většinou dovíte akorát to, že jde o lidi, kteří nikoho nezajímají a oni sami povětšinou též o nikoho žádný zájem nejeví.
Třetí skupina lidí, kteří jsou ostatními považováni za VIP, čili jsou to lidé, kteří něco znamenají, jeden je ve svém volebním obvodu známý jako politik, druhý je slavný saxofonista, třetí je zápasník, který každého přepere a další je majitel části superslavného řetězce Salám s máslem v rohlíku – a k tomu voda v tyglíku. Každý ví, o koho jde, bezejmenní mezi nás nepatří.
Slavní většinou rychle projedou ulicí a zmizí v podzemní garáži a pokud jdou pěšky, tak se kvapným krokem rychle přenesou někam, kde mohou svižně zapadnout, načež svižně zapadnou.
Když sháníte instalatéra nebo někoho, kdo vám opraví pračku (pokud na to máte), tak většinou takového člověka seženete během jednoho dne nebo během několika hodin. Žádný problém.
Když sháníte někoho, kdo by mohl v symfonickém orchestru hrát na harfu nebo na tympány, budete ho shánět podstatně déle. Hlavně nebudete vědět kam a na koho se obrátit.
Pokud budete shánět někoho, kdo by si s vámi zahrál amatérské divadlo, tak asi neseženete nikoho, spíše asi rychle zjistíte, že se s vámi nikdo nechce bavit.
Je docela zajímavé, jak se právě lidé, kteří touží po popularitě a chtějí být známí a oslavovaní, chtějí mít za všechno milióny lajků a statisíce folowerů, sledujících a ve stoje tleskajících a jásajících fanoušků a k tomu desítky tisíc (teď asi vymyslím nové slovo) lajkonošů, to jsou ti, kteří vás budou zasypávat lajky, ať už se hnete kamkoliv a právě tito slavní budou před vámi úzkostně tajit nejen, kde bydlí (což by se ještě dalo pochopit), ale nenajdete ani jejich mailovou adresu, ani žádné, byť jednostranné spojení na ně.
To je něco, čemu jsem se třeba já sám chtěl vyvarovat a vyřešil jsem to tím, že zatím nikde nevytrubuji, kde zrovna přespávám, protože byt nemám, barák taky nemám, pracovnu nemám, nemám ani ateliér, ani nejsem nikde usídlený natrvalo, v podstatě ani nemám kde bydlet, protože na to prostě nemám. Kdybych si někde chtěl nechat svoje věci, tak by se jednalo o tašku s džínami, ponožkami a náhradním tričkem.
Ale, jak už to říkali mnozí mudrcové přede mnou – když nic nemáš, tak ti nikdo nic neukradne. Trochu hloupý na tom je, že občas musíš něco ukradnout ty sám, protože člověk o hladu dlouho nevydrží. No, člověk možná jo, ale mně to ještě dělá trochu potíže.
Takže, místo, kde se asi vyskytuji nejvíce, se nazývá internet – a opět to má hromadu výhod, protože, kdo nezná heslo a místo, kde máš uložené informace, nemá prakticky šanci ti je odcizit a to, že by někdo ukradnul nebo zničil a zlikvidoval celý internet je zatím dost málo pravděpodobné.
Za nejspolehlivější spojení v současné době považuji mailovou poštu, kde můžete mít tzv. pod zámkem uloženou spoustu kopií a dokumentů, takže se skutečně divím, proč oni takzvaní slavní lidé VIP nemají soukromé webovky, kam by se jim určitě vešlo celoživotní dílo a proč na svých stránkách nemají uvedenou svou mailovou adresu, která by mohla klidně být třeba jen pro tyto účely.
Ale pořád je lepší, když nějaká možnost spojení s vnějším světem existuje, než když moje soukromí končí dvacet metrů vysokou zdí s nápisem Stráže střílí bez vyzvání.
