Článek
Neznám nikoho, kdo by se tolikrát stěhoval jako já. Narodil jsem se v Čejči u Hodonína, ano, v tom Čejči, co se narodil i tatíček Masaryk a můj komunistický strejda, který je čestným občanem Čejče, protože všichni obdivovali, že se naučil psát na stroji... samozřejmě na psacím, ne třeba na šicím...
Potom jsme se jako mladá rodina, moje matka, můj otec a já přestěhovali do Ústí nad Orlicí, krásné město, krásné místo, krásné prostředí, mnoho mi dalo, leč vzápětí jsme se přesunuli do Lanškrouna, kde jsme bydleli několik let, načež otce, vojáka z povolání převeleli do Brna, takže jsme se přestěhovali do Brna. Brno je krásné město, na Brno nedám dopustit, bydleli jsme pod Kraví horou, kousek od Kraví hory je hvězdárna a planetárium, což asi pro můj další život mělo velký význam, protože dodnes pracuji jako astrolog, řekl bych bulvární astrolog, ale jak jsem již mnohokráte naznačil, bulvární astrologie je naprosto v pořádku, proto je také tak oblíbená, protože kam jinam patří esoterika než do bulváru?
V Brně jsem začal chodit do školy a samozřejmě jsem si našel i plno dobrých kamarádů, mohl bych jich řadu jmenovat, ale nebudu, protože zase až tak dobří nebyli a co mě tehdy v Brně mimořádně bavilo bylo kino. Vždycky, když se v kině promítal film, tak venku před kinem bylo takové menší plátno, kde se současně promítalo totéž, co uvnitř v kinosále. Zajímavé to bylo hlavně, když pršelo a lidé museli uprostřed louží zápasit s deštníky, ale bylo to zadarmo, což mě na tom asi bavilo nejvíc.
Otce, který byl zkušeným tankistou a jezdil s tankem i na menší nákupy, pak převeleli jako šéfa tankodromu nejdříve na pět let do Pardubic a potom jsme se stěhovali do Rakovníka. To jsem byl již jinoch, který začínal přemýšlet o světě, takže jsem v Rakovníku asi nejvíce přemýšlel o tom, co jsem a co asi budu a co mohu udělat pro to, abych měl zajímavou práci, která mě bude bavit, ale současně, abych se nestal na té práci zbytečně moc závislý, ale současně ji mohl vykonávat třeba ještě v důchodovém věku. Řekl bych, že již tehdy, a to jsem ještě nezačal ani střední školu, jsem přemýšlel na docela vysoké úrovni. Ani dnes, kdy je mi už 78 k tomu nemám co dodat. Již tenkrát jsem měl pravdu.
V Rakovníku jsme bydleli několik let, přičemž na střední školu jsem musel chodit do Nového Strašecí, protože v Rakovníku jsem se na střední nedostal. Základní školu jsem sice skončil se samými jedničkami, byl jsem takový ten podivín, kterého baví stále něco studovat, ale odborníci na pedagogiku na střední škole v Rakovníku dospěli k názoru, že jsem pro jejich vzdělávací institut přece jenom moc tupý, což bylo sice jen jednou, co jsem se se svými pedagogy neshodl v názorech, ale poznamenalo mě to na celý život. V té době mě silně zajímala chemie, fyzika, psychologie, literatura, naučil jsem se psát povídky, pohádky, úvahy, fejetony, poznámky pod čarou i nad čarou, novely a romány, řekl bych, že jsem se na spisovatelské rovině dost vážně projevoval jako malý génius nebo umělá inteligence, já, kdybych měla takové dítě, tak se snažím, aby z něho byl copywriter a aby pracoval někde v reklamě, samozřejmě v nějaké lepší reklamě. O mě tenkrát nikdo žádný zájem nejevil, na školu mě nepřijali, takže jsem ani neměl možnost dostat se mezi rakovnickou dětskou elitu a na střední školu jsem musel z Rakovníka dojíždět do Nového Strašecí. Každý den jsem vstával krátce po páté hodině a každý den jsem strávil přes tři hodiny na cestách a v různých autobusových a vlakových čekárnách. Potom jsem se na rok přestěhoval do Nového Strašecí a do Lán, které jsou hned za rohem, protože naši se přestěhovali do Prahy a mně se kvůli tomu nechtělo měnit školu, když už jsem byl na jednu zvyklý.
Takže jsem se v šedesátých letech dostal do Prahy, přesněji řečeno na Prahu 7, do Holešovic, kde jsem zažil požár Veletržního paláce, potom i požár Průmyslového paláce na Výstavišti, v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, zažil jsem útok Olgy Hepnarové, když náklaďákem vjela na stanici tramvaje nad Strossmayerákem do lidí, v Praze jsem začal chodit na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze 6, v Dejvicích, škola tam stojí dodnes a já dodnes bydlím na Praze 7, v Holešovicích, na Letné poblíž legendárního nádraží Bubny.
Ještě v Rakovníku, když mi bylo patnáct jsem začal psát články do novin a do časopisů, do tehdejších Květů jsem pravidelně psal fejetony, do Dikobrazu jsem psal humoristické povídky, když jsem bydlel delší dobu v Rakovníku, tak není divu, že se ze mě stal humorista, dále jsem psal do Večerní Prahy a později také do Astra a potom i do Blesku a v devadesátkách do Playboye, kde jsem uveřejňoval i fotky. Samozřejmě jsem také psal scénáře do televize a do Krátkého filmu jak za bolševika, tak i v bouřlivých devadesátkách. No, hlavně, že jsem se nemohl dostat v Rakovníku na střední školu. To by měla být pro celý Rakovník už navždy definitivní ostuda.
A nyní vám zazpívá rakovnický učitelský sbor středoškolských profesorů češtiny, fyziky a matematiky - a hned by byla legrace.
V Praze jsem bydlel nejdříve v Holešovicích v Plynární ulici 29, potom jsem se přestěhoval do Osadní ulice, kde jsem založil rodinu, načež jsem se přestěhoval na Arbesovo náměstí na Praze 5, kam jsem před tou rodinou utíkal a posléze delší dobu bydlel v Gdaňské ulici na Praze 8, potom na Musílkově ulici na Praze 5, potom v ulici U smaltovny na Praze 7, odkud jsem se přestěhoval do Vinařské ulice a z Vinařské do ulice U studánky. V každém nebo na každém bydlišti jsem zažil něco jiného, na dvou místech jsem bydlel i v Německu skoro deset let - a nyní, když na svá jednotlivá bydliště vzpomínám, tak mi to připadá, jako kdyby to byly různé životy a stěhování byly reinkarnace. Docela by mě zajímalo, jestli to má ještě někdo tak nějak podobně nastavené, je to jako když cestujete s cirkusem v maringotce. Dokud se kolo neutrhne.
