Článek
Slavný dramatik William Shakespeare napsal v letech 1590 až 1591 divadelní hru Zkrocení zlé ženy.
V podstatě by se dalo říct, že velký divadelník přispěl svou hřivnou k neúnavnému souboji či boji mezi, jak to nazvalo již mnoho umělců, světem mužů a světem žen.
Právě díky námětu boje mezi mužským a ženským chápáním tohoto světa a mezi mužským a ženským principem se stala ze Zkrocení zlé ženy jedna z nejkontroverznějších her Williama Shakespeara.
Dramatická mužská hlavní postava Petruchio se snaží o „zkrocení“ hlavní ženské postavy Kateřiny pomocí nátlaku a síly, jak bylo dobovým zvykem, avšak dnes se nám to zdá být již poněkud brutální.
Kateřina je žena výmluvná, vybavená ostrým jazykem a smyslem pro břitký humor bez hranic. Ocitáme se v dramatické situaci kdy by se slušelo zvolat zvučným hlasem – dámy a pánové, vážení hosté, právě jsme se stali svědky prvního pokusu o zrození moderního feminismu.
Hra oplývá brilantními slovními souboji a přestřelkami, kdy jednou má navrch Petruchio a jednou zase Kateřina. Dlužno si uvědomit, že tehdejší společnost byla již sice zvyklá na mnoho zajímavých a často i sporných věcí, ale agresivní verbální šerm, zarámovaný do snahy odmlouvat váženému muži a s gustem šlapat po jeho autoritě narušoval konvenční představu o společenské souhře mužské a ženské role.
Shakespeare se zde projevil nejen jako obratný dramatik, ale i jako zručný arteterapeut, pod jehož dohledem dochází k účinnému zrání názorů a moderních pohledů na současnou společnost.
I když dnes bereme feminismus jako přirozenou součást kolektivního chování a chápání světa, není všude tento dar brán jako zralé ovoce, určené k neodkladné konzumaci.
Podle církevních hodnot i podle toho, jak se automaticky stavíme k problému rovnoprávnosti nejenom mezi různými lidskými rasami, ale i k základní rovnoprávnosti mezi mužem a ženou, lze prakticky všude vystopovat základní názor, že bychom měli mužské pohlaví, mužský princip a jakýkoliv mužský symbol pokládat za hlavní, vůdčí, primární a dominantní a všechno ostatní by se mu mělo přizpůsobit.
Otec vychovává, otec ukazuje, co je správné a co ne, otec trestá neposlušnost, otec je první po bohu, otec rozhoduje co budeme dělat zítra a kdo to bude dělat s kým a kdo proti komu.
Nemůže rozhodovat žena, už jenom proto ne, že je názorově příliš roztřesená, emocionální, iracionální, neklidná a nepevná.
Máte doma ženu, která začne menstruovat a najednou máte vedle sebe úplně jinou ženu.
Chlap má v sobě hormony a je také ovládán odměřeně podobnou hormonální nerovnováhou, ale dá se to zvládnout natolik, aby neopustil své cíle, aby Franta zůstal Frantou a Josef Josefem.
Žena mohla dosáhnout záviděníhodné hormonální vyrovnanosti až po nasazení hormonální antikoncepce. To je onen biochemický zázrak, který učinil z ženy biorobota, spolehlivějšího než je většina chlapů.
Dříve, v šedesátých letech minulého století jste těžko narazili na ženu ve vysoké řídící funkci, na ženu, která má významné místo v politice, na ženu podnikatelku a podobně. Byly ženy učitelky a ženy vychovatelky. A byly také ženy dozorkyně a ženy, vykonávající dohled. A tím to končilo.
Ale všechna důležitější nebo státní rozhodnutí, stejně jako ekonomická rozhodnutí ležela na muži. Nebo na mužském vědomí.
Když jsem se v roce 1990 vrátil z emigrace v Německé spolkové republice, začal jsem v Praze psát a vyrábět jak na běžícím pásu texty a fotky na téma rovnoprávné postavení ženy a muže, popřípadě spolupráce ženy s mužem.
Psal jsem o lidech, kteří v životě něco dokázali a psal jsem hlavně o tom, že to většinou nebyli jednotlivci, ale že se jednalo o páry. Díky společnému úsilí muže a ženy jsme mohli naši snahu o dosažení zajímavého výsledku korunovat úspěchem – a lidem se to docela líbilo, takže jsem tímto již v bouřlivých devadesátkách posiloval myšlenku feminismu a bezuzdné rovnoprávnosti v Čechách.
Je dobré si vzpomenout, že již tenkrát jsem byl zřejmě jediným fotografem, který si bral s sebou na rozhovory a na interview svou nejoblíbenější fotomodelku.
Nebudu si hrát na pánaboha, fotky jsme třeba na nějakou výstavu nebo do knížky dělali oba, tak tam budeme také oba podepsaní. A modelína nemusí mít pocit, že je zneužívaná či využívaná, vykořisťovaná a znásilňovaná. Jedeme v tom oba, takže žádné me too.
Čili až sem jsem dospěl ve svých úvahách o „krocení a zkrocení zlé ženy“.
