Článek
Opět jsem se po čase dostal ke srovnávání starých dobrých analogových časů a současných divokých časů digitálních. V čem jsou největší rozdíly?
Ve stylu práce – a není to jen častější používání dvojkové soustavy, je to i v rychlosti práce. Původní, analogový způsob práce mně připadá přehlednější a rychlejší.
I když samozřejmě, je mi už 77 let, čili budu mít názory jak starý boomer, ve všem budu pomalý, od chápání, po vyjadřování, ale když jsem si například před čtyřiceti nebo padesáti lety řekl, že napíši článek, úvahu, zamyšlení, fejeton, povídku, tak jsem hlavně musel vědět, o čem budu psát a jakou k tomu použiji formu, všechno ostatní se už dalo dohromady podle toho, co bylo zrovna po ruce
Samozřejmě jsem potřeboval papír a nějaké pisátko, což mohla být klidně i tužka a jako papír stačily klasické A4, samozřejmě panensky nepopsané a už jsem mohl sesmolit třeba povídku. Když jsem ji někomu ukázal, tak ji viděl a mohl si ji přečíst. Nebo si ji mohl opsat.
Třeba takový pan spisovatel Jaroslav Seifert tvořil své texty pomocí psacího stroje, jaký dnes už jen těžko najdete, snad už jenom v Technickém muzeu – a dostal za své spisovatelské umění Nobelovu cenu.
Nevím, jestli se mezi našimi současnými copywritery, vybavenými moderními superpočítači dá najít někdo podobný nebo někdo, kdo by byl z uměleckého hlediska alespoň na podobné úrovni. Dost o tom pochybuji.
Čili, když to ještě jednou zopakuji, dříve jste popadli psací stroj a mohli jste psát nebo jste mohli psát i ručně, propiskou na papír, jako občas psal třeba náš známý spisovatel Bohumil Hrabal a za chvíli jste měli popsané hromady papíru.
Hrabal nejvíce psal na mechanickém konzulu, samozřejmě naslepo, nedíval se přitom na klávesnici, podle mého odhadu mohl psát 550 až 600 úhozů za minutu, což je rychlost, kterou v té době dosahovaly zkušené sekretářky. Texty potom upravoval, popsané papíry stříhal a opět sestavoval a slepoval, většinou na stole a na podlaze a potom je zase skládal dohromady, je to věc celkem známá, protože on sám o svém způsobu psaní mnohokrát vyprávěl a byl to prostě způsob jeho života.
Být spisovatelem v té době znamenalo být spisovatelem nejen celou duší, ale i celým tělem.
Potom přišla doba digitální. Mohli jste psát na počítači, text jste viděli na monitoru a první věc, která každého píšícího autora silně potěšila, byla ta, že když jste v textu udělali chybu, tak šla jednoduše vymazat a přepsat. Když to takhle jednoduše řeknu, tak si každý poklepe na čelo a řekne, no bože, co je na tom zvláštního?
Odstraňování překlepů a chyb ve strojopisné slohové pracovní verzi bylo komplikované a těžké, často se muselo postižené místo složitě přelepovat a ani potom to nepůsobilo nijak hezky.
Zažil jsem na přelomu analogového a digitálního psaní dost lidí, často přímo spisovatelů nebo spisovatelek, kteří zírali na obrazovku nebo na monitor (vyberte si dle momentálního vkusu), kde vymazali určité slovo nebo i třeba celou větu z nějakého textu a teď jim nelezlo do hlavy, kde ta vymazaná písmena nebo vymazaná slova jsou? Kam se poděla? Nechci ze svých soukmenovců dělat pitomce, ale píšu prostě to, co jsem viděl a zažil. Jestli to stojí či nestojí za krátké zamyšlení, to už posuďte sami.
Když se vrátím k původní otázce, jak citelné jsou rozdíly v pracovním nasazení při psaní a zpracování textů v minulém století a v současnosti, můžeme si jich hned pár vyjmenovat. Když zpracovávám texty pomocí počítače, jsem závislý na dodávce elektrického proudu. Robinson, kdyby se mu podařilo zachránit z trosek lodi funkční psací stroj a hromadu nepopsaného papíru, tak si mohl psát deník klidně ještě několik let. Kdyby se mu podařilo zachránit nějaký levný repasovaný notebook pro seniory, tak i kdyby měl zrovna nabitou baterii, mohl by fungovat ještě tak dva dny a bylo by vymalováno, posečíno, spadla by klec, zvony by dozněly a mohlo by se zatroubit k ústupu.
Bohužel ani v případě, kdyby na ostrově, kde se Robinson zachránil, byla fungující wifina a nějaký třeba solární napaječ, tak jakákoliv spolupráce s digitálními zařízeními je krajně problematická. Jedná se o to, že digitální svět je mimořádně agresivní, stále vás nutí ustupovat a vyjadřovat s něčím svůj souhlas třeba i s tím, s čím byste za normálních (analogových) podmínek nikdy nesouhlasili.
A přitom na vás jak čtvrtodenní zimnice neustále vyskakuje reklama.
Digitální šéfíci by chtěli mít kontrolu nad vším, s čím od rána do večera pohnete. A čeho se dotknete. Samozřejmě by chtěli hlavně kontrolovat vaše zájmy a jakoukoliv činnost v ekonomické oblasti. Nejraději by zrušili i peníze a místo nich by nám, dle svého uvážení předávali své vlastní poukázky na jídlo, ošacení a zábavu. Což by samozřejmě znamenalo i konec jakéhokoliv svobodného rozhodování a konec svobodného pohybu. Zřejmě by to byl i konec literárních věd, protože by už nebylo o čem psát.
Všimněte si jedné zajímavé věci – každý velký spisovatel měl svého pábitele, což byl většinou lidový vypravěč, který oplýval životními historkami, měl jich tolik, že je mohl několik let sypat z rukávu a pořád jich byla prakticky nekonečná zásoba.
Co je to pábitel?
Pábitel je člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak krásu ve všednostech a nejzákladnějších projevech a věcech lidského života.
Slovo „pábitel“ je výtvorem českého spisovatele Bohumila Hrabala. Ve svých dílech, z nichž jedno nese právě název Pábitelé, tak označoval osoby se specifickým přístupem k životu, hledající krásu ve všedních, zcela obyčejných věcech, lidi se zálibou ve vyprávění o svém životě (všechny tyto znaky byly autobiografické, Hrabal sám nebyl jiný).
Skutečnost si takoví pábitelé ovšem upravují podle sebe. Hrabal sám se svým bohémským životem definici pábitele dokonale odpovídal. Slovo pábitel je kladně zabarvené.
Když jsem chodil na střední školu do Nového Strašecí, tak se naši přestěhovali z Rakovníka, kde jsme původně bydleli, do Prahy. Mě zbýval ještě rok do ukončení školy, ale nechtělo se mi opět školu měnit, chtěl jsem, když už jsem ji nakousl, tak skončit školu v Novém Strašecí a našel jsem si dvě možnosti ubytování na těch několik měsíců.
První možnost byla u Kellnerů, což je stará cirkusácká rodina, která tehdy bydlela v Lánech a druhá možnost, kterou jsem též využil byla v malé vesničce, která se jmenovala Žilina, ale nebyla na Slovensku, ale v okrese Kladno. Tam žil otec mého spolužáka Tůmy, bydlel ve starém mlýně, ke kterému přišel díky dědictví a starý Tůma nedělal nic jiného, než že popíjel pivo a přitom vyprávěl historky, které byly humorné, poučné, podmanivé, prostě ten chlap měl tak silné charisma, že si vás podmanil hned, jak se představil, dobrý den, jsem Josef Tůma, krmič prasat v JZD Rudá záře, tak to dokázal říct takovým způsobem, že jste z toho šli do kolen.
Slovo „pábit“ původně zřejmě pochází od Jaroslava Vrchlického, který říkal, že jde pábit, když si šel v pracovním mezičase zakouřit. Já sám jsem se v životě setkal s několika pábiteli, což byl pan Tůma (kterému místní neřekli jinak, než starý Tůma), krmič prasat v JZD Rudá záře a druhým takovým pábitelem byl pan Forejt (jak jsme mu říkali po anglicku 48) a dalším pábitelem byl můj tehdejší šéf, v dobách, kdy jsem pracoval ve výzkumu nerostného bohatství, jak jsme tomu říkali, na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Technické, mezitím Suchbátarově ulici číslo 5, docent Jaroslav Kubát. Vždycky si musím vzpomenout na pár jeho okřídlených rčení, jako třeba, věda je krutá milenka – a vědec je krutý milenec. Nikdo z těchto pábitelů nikdy nic nenapsal, nikdy nic nevydal, ale jako bohatá inspirace posloužili tito pánové celé řadě lidí určitě nejenom z mé generace.
Syn pana Tůmy se později nechal zaměstnat na letišti Ruzyně, kde se ve skladu sám zabalil do velké papundeklové krabice a nechal se odeslat do Anglie – a povedlo se mu to. Potom se dostal až do Jihoafrické republiky, kde dělal reklamu na zubní pasty a spolupracoval s lovci krokodýlů. Kdo by to byl řekl ještě v době, kdy jsme společně čekali na autobus do Nového Strašecí, abychom přijeli včas na vyučování?
V dnešní době, když ve všeobecném kurzu prudce stoupá takzvané kreativní psaní, by se určitě nemělo zapomínat ani na naše velké pábitele, ani na spisovatele, kteří se nechali svými pábiteli inspirovat.
