Článek
Měl jsem v poslední době tak trochu kalkulační náladu, to jsou takové ty stavy mysli, kdy si starší a o hodně starší lidé kladou otázky, co všechno udělali v životě špatně a co mohli udělat lépe a hlavně radostněji, čili hlavním myšlenkovým motivem je opakovaná úvaha na téma, škoda, že nelze zastavit a vrátit čas.
Nicméně právě s tím časovým odstupem jste sami k sobě mírnější a shovívavější a často dospějete k názoru, že skutečně nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem, možná bychom si ještě tak mohli zanadávat nad rozlitou smetanou nebo nad rozlitým litrem meruňkovice, pravého to valašského produktu z veselého Gruntu.
Vždycky, když přemýšlím nad svým profesním životem, částečně výzkumně chemickým, protože jsem dělal chemickou školu a částečně uměleckým, protože umění se věnuji po mnoho desítek let, tak si vždycky říkám, že specifikum mého zvláštního talentu spočívalo ve schopnosti vynalézavého hledání způsobu existence bez nutnosti chodit do práce.
Vzpomínám si, jak jsem ještě bydlel ve společném bytě se svou matkou, která se každé ráno štrachala v kuchyni, zatímco já jsem se vyvaloval v posteli a moje bohorodička přitom nadávala, má to tak někdo život, může se ráno válet v posteli, zatímco chudák matka musí jít do práce (pracovala tehdy na Poříčí v Rudém právu), tak jsem na ni občas zahulákal, no vidíš, kdybys měla talent, tak by ses taky mohla válet.
Občas jsem pracoval, i když to byly spíše brigády nebo práce na smlouvu nebo na dohodu na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích a občas, většinou spíše častěji než občas jsem pracoval pro Krátký film Praha v Michelské ulici, ve studiu animované tvorby. To mě docela bavilo a hlavně tam byla volná pracovní doba.
Ve světě umění jsem se zabýval hlavně fotografováním a slepováním různých fotomontáží a fotokoláží, popřípadě animací fotografií, což bylo něco, co nedělal každý, spíše by se dalo říct, že to kromě mě nedělal nikdo. Fotografů také příliš mnoho nebylo a protože dobré foťáky byly hodně drahým zbožím, tak ten, kdo měl alespoň spolehlivou Prakticu na kinofilm z východního Německa, byl se svou jednookou zrcadlovkou podle známého přísloví mezi slepými fotografy králem.
Po mnoho let jsem den za dnem fotil a vyráběl fotky takříkajíc postaru analogovou technikou, exponoval negativy, vyvolával negativy a pod zvětšovákem přenášel obrázky z negativu na fotopapír, na němž se potom ve vývojce vyloupl vyfotografovaný objekt do viditelné části spektra a po ustálení a hodinovém praní byl připraven k vysušení a dalšímu zpracování jako například tónování, kolorování, vystřihování a slepování různých vystřižených částí dohromady. Počítače a grafické programy ještě neexistovaly, práce s obrazovým materiálem byla převážně práce ruční.
Zvláště při natáčení animovaných filmů pomocí fotografií, což tady taky prakticky nikdo nedělal, zbylo vždycky tolik fotek, že by se daly přehazovat vidlemi.
Na druhou stranu zase každý, kdo uměl aspoň trochu fotografovat, mohl své umění využít v rámci seznamování a komunikace s druhým pohlavím nebo prostě s pohlavím, o které měl zájem. Byla to taková zajímavá doba, kdy ke šťastnému prožívání jinak poměrně dost neveselého života stačil ateliér nebo sklepní byt a fotoaparát. A zvětšovák a molitanová matrace, která se dala hodit na zem. Říkal jsem tomu řešení problémů uměleckou cestou.
Jako režisér, umělec a fotograf se člověk mohl dostat ven, na festivaly a jako fotograf se dostal mezi uměleckou smetánku, která si od vás občas něco zajímavého nebo odvážnějšího koupila. Možná to tak funguje dodnes.
