Článek
Když jsem byl ještě malý a hlavně mladý jinoch, chodil jsem do školy, kde nás týrali s dějepisem a já jsem vždycky obdivoval soudruha učitele nebo soudružku (podle školní výslovnosti soušku) učitelku, jak mohou vědět, co se stalo před dvěma sty nebo pěti sty lety, potažmo před tisíci nebo před miliony lety, když z té doby už nikdo nežije a sotva by mohl něco potvrdit nebo vyvrátit.
V podstatě i dnes, když se zeptám posledních žijících příbuzných, jestli mají ponětí, co dělal můj otec před sedmdesáti lety, tak to neví nikdo.
Můj otec prožil úspěšný život, stejně jako moje matka, oba dosáhli závratné kariéry, moje matka pracovala v zahraničním oddělení Rudého práva, které tehdy sídlilo naproti Bílé labuti v Praze Na Poříčí, můj strýc, její bratr, pracoval celý život jako vedoucí dálnopisného oddělení Rudého práva a můj otec to dotáhl až na inženýra, plukovníka, šéfa vojenské katedry Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Všichni samozřejmě byli v komunistické straně. Já sám jsem pracoval jako režisér krátkého filmu ve Studiu animované tvorby Jiřího Trnky a kromě toho jsem byl deset let činný jako výzkumný pracovník Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích. V komunistické straně jsem nebyl. Když něco umíte, tak vás budou těžko vyměňovat za prověřeného straníka, který v porovnání s vámi neumí nic.
Takže, podtrženo a sečteno, já jsem natáčel filmy, psal fejetony, vyráběl zábavu a jezdil po světě po festivalech, zbytek mé rodiny psal a vydával Rudé právo, Květy, Dikobraz a později, když se Rudé právo zrušilo, tak ještě Astro a různé zábavné magazíny a publikace. A samozřejmě jsem také vydával knihy a četné publikace. Kdybyste hledali někoho, kdo toho vydal a hlavně prodal víc než já, tak byste s tím měli docela dost práce, protože hlavně v bouřlivých devadesátkách byl docela kumšt mě někde nepotkat.
A teď, jak řekl již klasik, možná to byl Neruda, možná Shakespeare, čas oponou trhnul a - změněn svět.
Taky jsem to tak nějak závěrem minulého století prožíval, opona byla už z toho neustálého trhání oškubaná jak stará onuce a přesto nám čas přinášel jednu novinku za druhou, ať už technickou nebo společenskou či politickou.
Svět, v němž jsem vyrůstal byl naprosto jiný než svět současný.
Když jsme odpoledne seděli s děckama na návsi a v záři zapadajícího slunce jsme pod košatou lípou popíjely červené limonády, tak si docela dobře vzpomínám, že přes náves za celou hodinu projela dvě nebo tři auta. Jinak lidi jezdili většinou na kolech s takzvaným dámským rámem, to je takový ten rám, který vám dovolil dosáhnout zadkem na sedlo, i když jste na sobě měli sukni. Ale jezdili na těchto kolech i chlapi. Vyšel chlápek před chalupu s kloboukem na hlavě nebo s placatou čepicí s kšiltem, přes rameno si hodil kosu a s lehkým skřípáním zrezivělého řetězu odjel pokosit louku.
Pokud byste vešli do klasického stavení z té doby, tak byste asi celkem bez problémů našli kuchyň, kde stála velká kamna, v nichž se topilo dřívím a uhlím a jídlo se ohřívalo nebo vařilo buď na plechovém rendlíku nebo v hliníkových nádobách různých velikostí. Kafe jste si mohli udělat do plechového nebo porcelánového hrnku, ale těžko byste v kuchyni hledali rychlovarku nebo teflonovou pánev, stejně tak byste tam nenašli elektrický topinkovač, v dřívějších dobách ani mixer nebo toustovač. Mikrovlnka patřila do románů sci-fi, jídlo se klasicky vařilo, smažilo, peklo, ohřívalo, ale rychlovarky ještě neexistovaly, takže jste museli nalít vodu do plechové konvice, kterou jste postavili na hořák nebo na kamna. Než se voda začala vařit, mohli jste si přečíst Rudé právo.
Když po návsi projelo auto, vybíhaly děti z chalup a s nadšením čichaly smrad ze spáleného benzínu, což za sebou zanechávaly hlavně dvoutakty, například trabant nebo wartburg.
S divadelním režisérem Zdeňkem Pošívalem jsme často jezdili trabantem do jižních Čech na chalupu a to v létě i v zimě a nemohli jsme si trabant vynachválit bylo to naprosto spolehlivé auto. Dvoutakt dobře chytal i v zimě, navíc měl dobré topení, jezdil poměrně svižně a jak jsem již řekl, děti po něm rády čichaly živočišnou sílu spáleného benzínu.
Wartburg měla jedna hezká slečna, o kterou jsem měl zájem, takže jsme tak trochu spolu chodili a jezdili se občas navštěvovat, ale s wartburgem byla trochu potíž, i když jsme s ním jezdili i do povolené ciziny - jakmile udeřila zima a přišly první mrazíky, začal se jako konstrukční nedostatek projevoval náhon na přední kola. Nešlo vyjet ani mírné stoupání. Kola začala prokluzovat, takže jsem musel vždycky slečnu posadit úplně dopředu, na kapotu a teprve potom se více zatížená kola dostala do záběru. Jediné, na co jsem si musel dávat pozor, aby na mě nepřišla žaloba kvůli zneužití práv na duševní vlastnictví symbolu Spirit of ecstasy od Rolls-Royce. Ale jinak dobrý.
Dovedete si představit domácnost bez ledničky? Bez pračky? Bez vysavače? Bez televize? Každý z těchto předmětů znamenal jedno mohutné trhnutí oponou času. A to nemluvím o mobilních telefonech a počítačích, to jsou věci, jejichž neexistence byla naprosto samozřejmá a kupodivu se nikdy nemluví o nikom, kdo se s tím nechtěl smířit a nějak se snažil si s tím poradit.
Jelikož mě vždycky bavila technika, modelářství a truhlářství, vyráběl jsem si v té době mnoho věcí sám, takříkajíc na koleně. Dnes se to už ani nedá spočítat, ale když tak namátkou vzpomínám, vyrobil jsem si sám několik mixerů a šlehačů (potom jsme je používali v kuchyni, ale nikdy mě nenapadlo, že bychom je mohli vyrábět a prodávat.
Rychlovarku jsem si též vyrobil, stačilo využít, jak se tomu tenkrát říkalo „cikánského ohřevu“ vody - dva dráty se ponořily do vody, aby byly od sebe asi tak 5 cm a strčily se do zásuvky.
Pro svého otce a pro sebe jsem vyrobil (v Česku to byly možná první svého druhu) sluchátka do uší, fungovalo to na krystalku, na rozhlas po drátě i na amatérsky sestavená rádia a na vysílačky, které již tenkrát připomínaly mobilní telefony. Využívali jsme naše pomocníčky při turistice a naštěstí nás nikdo nikdy nechytil, protože se žádná taková zařízení nesměla provozovat, natož vyrábět, za to byly mnohaleté tresty ve třetí nápravné skupině.
Vyrobil jsem již v té době, kdy ještě neexistovaly vibrátory, různá podobná zařízení, která mi děvčata rychle znárodnila a - kdoví - možná je používají dodnes. A řekl bych, že jsou dodnes o mnoho lepší, než je současná nabídka. Bohužel už asi nebudu mít možnost pokračovat v této bohulibé činnosti.
Pro svoji babičku jsem nechtěl vyrábět žádný svíjející se vibrátor, ale společně s dědou jsme babičce vyrobili elektrickou pračku. Babička ji přežila, takže technická závada v pračce žádná nebyla, později, když jsem sám potřeboval pračku, tak jsem si ji též vyrobil sám a sloužila až do roztrhání svého dřevěného těla. Byla vyrobená ze dřeva, ale líbila se mi víc než ta moderní monstra ze současnosti.
Bylo by toho na několik knih, ale co mě na celé té věci zarazilo, bylo to, že nikdo ze starších lidí mi nedokázal říct, jak podobné úkoly třeba s přípravou nebo s uchováváním jídla řešili naši prarodiče a praprarodiče.
Brambory a uhlí se uchovávaly ve slepě, později se místo uhlí skladovaly ve sklepě brikety. Moderní stroje na brikety vyráběly brikety pod takovým tlakem, že slisovaly uhelný prach a rozdrcené uhlí do kostek, s nimiž si mohly děti hrát, aniž se o ně ušpinily. Mohly si stavět hrady a zámky nebo prostě cokoli, potom přišel čas naložit do kamen, tak se kostky hodily do ohně a v rodině vládla spokojenost, protože ve sklepě jich ještě měli hromadu.
Když byly kruté mrazy, mínus deset, mínus dvacet a mrzlo, až praštělo, tak lidi chodili s kyblíkama k rybníku, kde lámali led a sypali jej do sudů, potom ve sklepě nasypali na zem popel z kamen do několikacentimetrové vrstvy, na popel nasypali rozdrcený led, na který dávali v plechových krabicích potraviny a na plechové krabice opět sypali led, protože když něco ohříváte, tak to dobře funguje směrem odspoda nahoru (vařič je dole a to, co ohříváte je nahoře), ale když chcete něco ochladit, tak se nejlépe ochlazuje seshora dolů. Kdo někdy nahlédl do ledničky, tak si toho určitě všimnul.
K ochlazování čehokoliv se dříve hojně používal tzv. suchý led, to byl stlačený kysličník uhličitý, stlačený tak, že už ani neroztál do kapalného stavu, nýbrž sublimoval. Suchý led má teplotu -79 °C a existují různé finty, jak si s tím ještě trochu pohrát, například, když se k rozdrcenému suchému ledu přidává etylalkohol, tak získáte strašně studenou bílou hmotu, že horší snad může být už jen doba ledová. A můžete potom cokoliv delší dobu chladit. My jsme toho využívali při pyrochromatografické analýze umělých hmot. Je to někde v knihovně, ale asi to už nenajdete.
Když ale vidíme, co všechno dokázali naši předkové, ať už dědové nebo pradědové, popřípadě babičky a prababičky, tak je až zarážející, že o nich nevíme skoro nic. Není to záhada?
Co když naše prababičky a pradědové vůbec neexistovali?
