Článek
Jak si s námi čas hraje - každý člověk během svého života používá různé věci, některé věci jsou takové, dalo by se říct, obecné, vhodné pro širší kolektiv, všichni používáme každý den lžíci nebo lžičku, většinou také používáme každý den nůž, ať už na chleba, který potřebujeme ukrojit nebo nůž od příboru, když si chceme na ten chleba něco namazat a hodně lidí používá věci, které nikdo jiný nepoužívá, třeba dioptrické brýle, ty vám nikdo neukradne, není ani proč, stejně bude mít jiné dioptrie než vy, ale může vám je sebrat, kdyby vás chtěl naštvat.
Samozřejmě jsou také věci, které může někdo poměrně dost nutně potřebovat k životu, třeba peníze. Když se někam vydáte ať už za jakýmkoliv účelem, třeba jen za dobrodružstvím, tak delší dobu bez peněz ani nemusíte přežít.
Nebo klíče od bytu - je to zdánlivá maličkost, ale zkuste je ztratit třeba ve dvě v noci, kdy už je všechno pevně uzamčeno a potřebujete se dostat do bytu, kde nemáte trvalé bydliště, protože jej máte půjčený od kamaráda, třeba jen za to, že mu budete zalévat kytky. Ano, je to potom hloupá situace, je zajímavé, že ještě nikoho nenapadlo najít pro podobné situace řešení.
Pracoval jsem dříve jako fotograf, lépe řečeno fotograf, umělec na volné noze, kreslíř a filmař, natáčel jsem různé trikové a reklamní snímky, včetně animovaných filmů, takže jsem si vždy pronajímal byt, který měl aspoň jednu místnost použitelnou jako ateliér, kde se dalo fotit a natáčet.
Když ke mně přišel na návštěvu kdokoliv z mých známých, tak ho neudivilo, když viděl na skříních stojany na paruky, kde bylo třeba padesát nebo šedesát různých paruk, dlouhých, krátkých, černých, blonďatých, zrzavých a různobarevných a k tomu různé škrabošky, masky, bizarní brýle a monokly a to všechno byly předměty, které jsem používal jako rekvizity při tvorbě fotek a mě to docela bavilo a tak jsem všechny tyto posly minulosti uchovával a samozřejmě také používal při uměleckém focení.
Teď už jsem skončil, se svou asistentkou modelkou jsem se v dobrém rozešel, ale jsem teď sám a nemám žádné další plány ani do budoucnosti, ani do minulosti.
Paruky jsou mi na nic - což říkám hlavně proto, že kdyby se našel někdo, kdo by provozoval třeba nějaký divadelní spolek a paruky by se mu hodily, stačí se ozvat.
Měl jsem vždy u sebe jednu asistentku a dokud ji spolupráce se mnou bavila, tak jsme fotili různé komponované fotky nebo natáčeli videa a jak jsem již řekl, spolupráce trvala, dokud ji to bavilo. Možná si řeknete, proboha, koho by to nebavilo, v podstatě si hrát a šaškovat v různých převlecích a s parádníma parukama, maskama a brýlemi, to by přece jako hlavní pracovní náplň bavilo každého.
No, ale není to tak, už to mám mockrát vyzkoušené a pokaždé to dopadlo stejně, i když jsme měli s fotkama úspěch - a teď se zeptám, jak se pozná, že má fotka úspěch? Fotka má úspěch, když se prodá, když je otištěná v časopise, v knize nebo se použije jako ilustrace kdekoliv na internetu a dostanete za ni peníze. Moje fotky měly vždycky úspěch, jak u nás doma, tak i venku v zahraničí, v Německu nebo v Americe, všude se prodávaly. Mě moje práce bavila, psal jsem o různých věcech, které souvisely s různými záhadami, s magií, s rituály, a s tarotovými kartami a zcela logicky i s astrologií - a v podstatě to dělám dodnes. Ale žádná z mých asistentek nevydržela dělat se mnou moje rozverné fotky déle než dva nebo tři roky. Potom přišel den, kdy mi řekla, hele, mně se ty naše fotky, co děláme nelíbí, řeknu to na rovinu, chtěla bych fotit s někým jiným. Ale jo, baví mě dělat modelku, fotit mytologický náměty a různý alegorie, ale prostě se mi nelíbí, jak mě fotíš. Chtěla bych zkusit dělat fotky třeba se Saudkem… když mě fotíš ty, tak si tam připadám nějak deformovaná.
No, na to jsem obvykle řekl, jasně, chápu, když se ti to nelíbí, tak mi věř, že budu poslední člověk, který tě bude nutit nebo přemlouvat ke spolupráci se mnou. A byl konec.
Je to zajímavé, že podobný scénář i s tím Saudkem v dovětku se mi doma odehrál asi čtyřikrát. Se svou bývalou asistentkou jsem se ani neloučil, nebylo proč, nic jsem proti ní neměl, zůstali jsme dál dobrými známými, ale už jsme nespolupracovali, nefotili a nic společného netvořili. Vždycky na začátku jakékoliv spolupráce jsem měl jednu podmínku, dobrá, budeme fotit, ale budeš fotit pouze se mnou, protože v tom je hodnota mojí značky. Originalita. Ne, že se u mě něco naučíš, co potom budeš předvádět jinde.
Dívenky to vždy odsouhlasily, potom jsme třeba i několik let společně fotili, fotky prodávali, často jsem z různých záběrů dělal i svoje proslulé digitální amulety, což byla série našich fotek, které jsem fotil během nějakého zajímavého rituálu. Často jsme prací na našich fotkách trávili i soboty a neděle, ale dokud mě to bavilo, tak jsem byl neúnavný.
Většinou jsme také pracovali bez jakéhokoliv konfliktu, bez hádky a bez problémů. Samozřejmě se nás snažilo mnoho lidí od sebe oddělit, vymýšleli si různé scénáře, které měly narušit naši pracovní a ideologickou jednotu. Věděl jsem to, ale zase jsem neměl tolik peněz, abych si mohl dovolit ničím nerušené soukromí a klid na práci. Takže jsem dělal hlavně to, co jsem dělat mohl - a když se zpětně ohlédnu, tak jsem absolutně spokojený.
Fotky a videa, které jsme vytvořili jsou aspoň v mých očích naprosto super. Kdybych snad ještě někdy měl více finančních prostředků, opravil bych jen pomocí AI pár detailů, ale jsou to skutečně jen detaily, když to řeknu upřímně, jsem sám překvapený, jak se mi to povedlo. Takže, i když přišel poslední rozchod s mojí poslední asistentkou - a současně je i docela legrace, že většina lidí nikdy nezakapírovala, kdo všechno se mnou spolupracoval, tak jsem si mohl říct, v podstatě jsem dokázal, co jsem chtěl, super fotky, super videa, lepší už asi nikdo jiný nevytvoří - to říkám naprosto skromně a nenamyšleně - konstatování faktu. Neříkám, že obdivuji sám sebe, nejsem padlý na hlavu, ale obdivuji naše společné dílo. To je přece jenom něco trochu jiného.
Zajímavý byl i proces tvorby, myslím, že by to mohl být docela dobře i zajímavý námět na film, mohla by to být další super bomba.
A jak dopadly všechny moje asistentky? Inu, všechny, které zvolily jiného fotografa, před nímž se chtěly kroutit, i když to byl slavný Jan, tak už po týdnu chtěly zařadit zpátečku, ale jak říkám, odchod ode mě je jako skok do studny - můžete mít na zádech padák, ale není návratu.
Jasně, slečny si někoho našly, ale nevím jak byly spokojené, ono je to tak, že když byly se mnou, tak se zdálo všechno snadné a veselé, vyskytl se problém, tak se vyřešil, celý život jsem se vlastně snažil řešit problémy a učil jsem to i ostatní. Řešíte ve dvou, řeší se to líp. Ale přeskočíte z učitele na někoho, kdo se v tom vůbec nevyzná a vydržíte jen tak dlouho, dokud nedojdou peníze. Potom vás bažina pohltí a zavře se nad vámi. To je to, co se mi ještě nepodařilo nikomu vysvětlit.
Pokud se zajímáte o astrologii, tak volně se pohybovat v normálním světě a současně i v podsvětí může pouze Merkur. Když se naučíte nestárnout, můžete se o to také pokusit.
