Článek
Co bych dělal, kdybych měl hodně moc peněz.
Nebo si to položme jako otázku - co bych dělal, kdybych měl skutečně hodně peněz?
Je to taková trochu až lechtivá otázka, která asi občas napadne každého, zvláště, když ty peníze nemá, což je právě můj případ. Peníze nemám a nikdy jsem je neměl. Věčně překročené nebo přetažené konto sice mám pořád, ale to je asi tak všechno. Hlavně, že není přetržené.
Když se ohlédnu dozadu, čímž myslím do minulosti, tak největší množství peněz, které se mi kdy sešlo na účtu, bylo asi devadesát tisíc, což jsem si s rozkoší užíval asi dva dny, ale když jsem zaplatil nejpalčivější dluhy, tak mi z toho nic nezbylo. Ono se dost špatně střádá a šetřílkuje, když máte jako jediný pravidelný příjem důchod necelých deset tisíc, ale neberte to tak, že bych si stěžoval, podařilo se mi dožít 77 let, důchod mám jako umělec a v poslední době mám možnost zařadit se opět do pracovního procesu. Takže jsem nadšen z každého, byť sebemenšího úspěchu. Nic jiného mi nezbývá.
Co se týče nějakých dalších přídavků na cokoliv nebo příplatků na péči, či jak se tomu říká, tak pobírám ještě k důchodu 840 Kč měsíčně. To je většinou tak na mejdlo a toaleťák. Ale furt lepší než být bez mejdla a bez toaleťáku. Kdo zažil, pochopí.
Inu, a právě proto, když mám zrovna trochu čas a nelítám po úřadech, se aspoň na chvíli zasním, co bych dělal a do čeho bych investoval, kdybych nějaké, aspoň průměrné peníze měl.
Kdybych si mohl dovolit investovat aspoň pár mega, založil bych si vlastní fitko. Stačila by jedna větraná místnost, kam bych nainstaloval čtyři mašinky na cvičení, vyrobené podle mého návodu. Nebyly by jednoznačně určené pouze na cvičení, kam by lidé pravidelně chodili a pod dohledem certifikáty zasypaného trenéra si ničili klouby a kosti.
Byly by tam hlavně proto, aby si je návštěvníci vyzkoušeli a následně by si stejný cvičební systém nechali namontovat i doma, protože by to šlo zařídit v každém bytě a není nad to, když si člověk může zacvičit pár minut, kdykoliv dostane chuť. Proč se doma pachtit s jednoručkama, když je to naprosto zbytečné?
Myslím, že moje sestava, pomocí níž se dají trénovat skutečně velké bicepsy a tricepsy by se brzy rozšířila po celém světě. Lidé by přestali chodit do fitka a byli by mně vděční. Celý systém je jednoduchý a navíc je vymyšlený tak, aby uzdravoval nemocné a v případě nutnosti je i vytahoval polomrtvé z hrobu. Kdo jej vidí, rychle pochopí, ale dost těžko se to vysvětluje. Stejně jako se těžko vysvětlují základní chvaty z aikida nebo jiu-jitsu, když je nevidíte.
Takže to by byla moje první investice.
Moje druhá investice by byla do mého kurzu rychlého psaní na klávesnici počítače. K tomu bychom asi museli natočit několik instruktážních videí, což by mohlo stačit. Ale jak často říkám - je to naprosto jednoduché, zbývá, jen to udělat. Pořád naříkáme, jak se u nás všechno rozprodalo a rozkradlo, co teď s námi bude? Já na to říkám jako délesloužící vizionář, svět budoucnosti patří těm, kdo budou perfektně ovládat klávesnici počítače. Znáte někoho takového? Nedejte se mýlit nářky takzvaných copywriterů, že přišli o práci díky umělé blběně, pardon, inteligenci. Ten, kdo sedí u počítače a nechá si vyrazit klávesnici z ruky ať už umělou nebo jinou inteligencí nebo čímkoli jiným, není copywriter, není spisovatel a není ani redaktor nebo kdokoliv, kdo může odpovědně pracovat s reklamou nebo zápasit o život na poli public relation.
Vzhledem k tomu, co všechno s klávesnicí umím, nemám sebemenší strach, že by mě na pracovním poli mohl někdo nahradit. Ani náhodou. A kdo si myslí, že ano, měl by si dát sprchu. Ne umělou, ale studenou.
Další věc, kterou bych udělal, kdybych měl peníze, hodně peněz, kdybych měl přímo na rozhazování - zařídil bych si byt. Nikdy v životě jsem neměl svůj vlastní byt, ale často jsem přemýšlel o tom, kdybych jej měl, čím bych jej ozvláštnil - a nebojte se, že bych jej neozvláštnil.
Skoro jsem si jistý, že bych v něm prováděl i psychoterapie, i když bych tomu asi říkal jinak, protože nemám oficiální licenci. Nemám, ale není to znát. Takže by to stejně nikdo nepoznal, ale kdyby někomu bylo skutečně těžko na duši a přišel by na kus řeči, určitě bych pomohl. Však jsem to už dělal dost dlouho a docela úspěšně. Moje první rada zněla, vyhýbejte se psychoterapeutům, psychologům, koučům a psychiatrům. Kdo tak učiní, dlouho bude živ.
