Článek
V původních ryzích esoterních textech se často vyskytuje narážka na lidskou zvídavost a zvědavost. Filozofové si kladli otázku a občas si na ni i sami odpovídali, většinou podle toho, jak se zrovna vyspali, zda je svět poznatelný nebo nepoznatelný a zda je, i když zatím nepoznaný aspoň poznávatelný, v horším případě třeba i nepoznávatelný, ale společným jmenovatelem se stále dokola jevila otázka, jestli jsou věci mezi nebem a zemí, do kterých zvědavým lidským opicím nic není a jestli se ve chvíli, kdy porušíme platná, byť nepsaná pravidla o Velkém tajemství vesmíru, nedostaneme do zatím ještě nepoznaného, ale o to těžšího, až neřešitelného průšvihu.
Podle četných bájí, pohádek, pověstí a legend skutečně jsou a existují věci (jevy, situace), do kterých lidské opici nic není. Domorodé kmeny mají svá tabu, jsou to záležitosti, do nichž normální smrtelník nemá právo jakkoliv nahlížet a zasahovat. Prostě se v nich nevrtá, nevšímá si jich, ani je psychologicky nerozebírá, vědecky nezkoumá a nepitvá. Odměnou je mu zdraví a klid, řídí se tradicemi a když něco potřebuje, poradí mu kmenový kouzelník.
Jeden z těchto domorodých kouzelníků suše konstatoval, že bílý muž se stále snaží zjistit, z čeho se skládají léky, které přírodní mágové používají, přitom ale hlavní problém je v tom, že kdyby se to bílý muž dozvěděl, tak by ty léky přestaly fungovat.
Symbolem současné civilizace by mohla být pitva. Kdyby někdo namaloval obrázek Pitva u Lipan, tak by to s nejvyšší pravděpodobností docela vystihl… Dnešní člověk se víc zajímá o zákulisí, než o divadelní představení. Pod heslem „máme právo vědět všechno“ a „důležitá je transparentnost jednání a postupu práce,“ se zveřejňují nejrůznější tajemství, otevírají se tajné archivy a hackeři odhalují utajovaná data z vládních archivů, politických stran a hermetických společností. Nic jim není svaté.
Jak se ale říká ve starých textech – zveřejněné tajemství přestává být tajemstvím. Dostáváme se k poznání, že snaha po odhalení čehokoliv, co má zůstat skryto, je jen dalším projevem nezvládnuté agresivity.
Pokud si myslíte, že svobodný člověk v demokratické společnosti má skutečně právo vědět úplně všechno, zkuste si představit, jaké by to bylo, kdybyste měli pro své dítě připravené překvapení k narozkám a někdo by mu to dopředu prásknul? Třeba nějaký zdatný redaktor z bulváru?
Dostáváme se k tématu „láska“.
Láska je jedním z nejtěžších projevů bipolární agresivity lidské osobnosti. Lásku bych charakterizoval jako manický záchvat, kterým může projít i poměrně zdravý jedinec, když se mu splaší hormony a nervová soustava. Agresivita se namíří proti okolí, proti člověku, který se stane objektem lásky a nakonec i proti člověku, který se do někoho nebo do něčeho zamiluje.
Často se zamilujeme nikoliv pouze do určitého subjektu, ale do celkové situace, v níž se milovaný subjekt nachází. Zamilovanost je složitá porucha myšlení. Postižený, neboli zamilovaný, má pocit, že má právo vlastnit druhého jedince jako předmět nebo zvíře, popřípadě, že může zvíře vlastnit jako předmět, chce o něm všechno vědět, chce nad ním mít kontrolu a snaží se s ním manipulovat.
Kolikrát jsem u konzultací slyšel otázku, jestli by se člověk, který se stal předmětem něčí manické touhy nedal nějak ovládat na dálku, jestli by se dal předělat, ovlivnit, aby myslel jinak než myslí a toužil po jiných věcech a lidech, než právě touží. Jak jinak to nazvat, než projev čiré agresivity? I když se tomu často říká černá magie nebo výchova, popřípadě motivace.
Ve všech ústavách demokratických států najdete prohlášení, že člověk nesmí vlastnit jiného člověka. Nikdo ze zamilovaných si to ale nemyslí. Neposlušnost „milovaného“ objektu je nezřídka trestána i tělesně a okolí to sleduje ne-li přímo hladově až souhlasně, tak alespoň shovívavě. S projevy lásky se spojují projevy nejprudší agresivity, která, jak už jsem lehce naznačil, působí všemi směry.
Zamilovaný člověk je schopný ve jménu lásky zničit všechno, co považuje za konkurenci, je schopný zničit objekt své zamilovanosti a nakonec nebude váhat zničit i sám sebe. Obvykle se to bere tak nějak romanticky, jako že láska je spojená s principem oběti nebo se řeší láska neopětovaná nebo láska, kterou zničila zrada, slzíme dojetím nad láskou, která nenašla své naplnění, ale když se na všechno podíváme střízlivýma očima, nespatříme nic jiného, než projevy agresivity, jeden rafinovanější než druhý.
Jakmile začne jeden člověk zasahovat do života druhého a snaží se na něm něco měnit, ovlivňuje jeho chování, myšlení, názory, víru, prostě cokoliv, co patří k projevům osobnosti, je to projev agrese. Neříkám, že je to špatně nebo dobře, jenom se snažím pojmenovat věci pravým jménem. Stejně tak neříkám, že je možné agresivitu v našem chování ovládnout, eliminovat a přestat se v jakémkoliv slova smyslu chovat agresivně. Kdoví, jak by to dopadlo a co by se stalo. Třeba bychom se najednou rozpustili ve vzduchu a přestali bychom existovat.
