Článek
Přemýšlel jsem o tom, jak člověk, když ještě žije, může o sobě svým způsobem dát vědět, může se snažit něco spáchat nebo vytvořit nebo se nějak zapsat do dějin, aby se o něm ještě pár let po smrti vědělo, ale jakmile svůj život prožijete, třeba i naprosto vzorně a podle pravidel, něco se naučíte, budete chodit do školy, půjdete na základku, na střední, na vysokou, najdete si práci, budete platit příspěvky, založíte rodinu, zasadíte strom, postavíte dům, zplodíte syna, koupíte si byt nebo budete jak šílenci poctivě platit nájem a důchodové pojištění, tak jakmile zemřete, nebude za krátký čas už nikdo na celém světě, jak je široký a dlouhý a možná i bystrozraký, ani koutkem druhé signální soustavy tušit, že jste existovali. I když po sobě zanecháte hromadu dětí a vnuků, pádu do informační černé díry se nevyhnete.
Když to tak beru, ze svého blízkého okolí, tak první tchán, druhý tchán, třetí tchán, první tchýně, druhá tchýně, třetí tchýně, švagrová, jedna teta, druhá teta, třetí teta, čtvrtá teta, jedna babička, druhá babička, jeden děda, druhý děda a dokonce i prababička a praděda, jeden bratranec, moje matka, můj otec – to je dvacet lidí jenom z mé rodiny, a tak bych mohl pokračovat ještě přes desítky spolužáků a spolupracovníků, všichni jsou po smrti a i když je mám ve své, celkem výborné paměti, takříkajíc „jak živé“, tak už neexistují a v podstatě se dá říct, že o jejich nedávné existenci už vůbec nikdo neví. A to mezi nimi byli i lidé slavní, herci, spisovatelé, zpěváci a moderátoři, ale kdo si dnes vzpomene třeba na moji matku, která dlouhá léta sloužila a pracovala v Rudém právu a každý den se snažila, aby se sláva komunismu dotkla hvězd? Kdo si ji ještě pamatuje? Možná tak její bratr, můj strýc Jaroslav, který celý svůj život pilně pracoval v komunistické straně, v Rudém právu a byl za to velmi dobře placený a dostal parádní důchod, pětkrát vyšší než mám já, a když ještě pracoval jako šéf dálnopisného oddělení Rudého Práva, tak měl k tomu i podnikový byt v ulici Na poříčí, proti Bílé labuti, a mohl jezdit pracovat do Rakouska a do Západního Německa a mohl cestovat po světě, o čemž jsme si my, prostí antikomunisté a nuzní odbojáři, mohli nechat jenom zdát.
Bratr mé matky ještě žije, čili se určitě bude ze všech sil snažit, aby neupadl v potupné zapomnění, bude se chtít svými činy zapsal do historie tohoto národa a když to nepůjde, tak alespoň do kroniky Čejče, což je vesnice, kde se narodil.
Ale i když člověk dělá vylomeniny na úrovni mého komunistického strýce, krade, lže a podvádí, tak, pokud nedosáhne věhlasu Harryho Jelínka, hrozí mu stejný pád do jámy zapomnění jako komukoliv jinému. Moje matka, díky své nepřekonatelné hlouposti a díky tomu, že ji neustále propaguji, ještě tak nějak v našich myslích žije, ale je to pro ni asi jediná možnost, jak dosáhnout či docílit kýženého života po životě. A to i v případě, když se do všeho zamotá rodinný psychopat. Je to zajímavé i z hlediska kriminální praxe, protože mnoho psychopatů má takové zvláštní charisma, že i když jsou to pomlouvači, škůdci ze zálohy a často i doslova vrazi, tak je okolí nebo rodina zbožňuje a všichni se snaží skákat podle toho, jak hlavní psychopat píská.
Otázka, jak po sobě něco zanechat, aby to později alespoň občas stálo za zmínku, je docela složitá. Ale i užitečná.
Pamatujete na Věci veřejné? Byla to politická strana, která se v období 2010 až 2012 demokraticky přiživovala na straně Petra Nečase. Všichni ještě známe jména jako Vít Bárta, Radek John nebo Karolína Peake. V podstatě jedna ostuda větší než druhá, ale volební hesla, s nimiž šli do boje, měli docela dobrá. Koneckonců Dear John měl za sebou oslnivou kariéru jako moderátor televize Nova, kde jsem dotyčného též poznal.
Mám ale takový dojem, že i když to Dear John dotáhl až na ministra vnitra, mohl být nakonec rád, že neskončil v nějakém větším průšvihu. Karel Schwarzenberg jednou v televizi řekl: „Ptali se mě, jestli znám Věci Veřejné, řekl jsem, že skutečně nevím, nevzpomínám si, ale kdybych se mohl rozhodnout, tak bych tady raději měl domy veřejné.“
Véčkaři jako politická strana i jako hnutí skončili v ekonomických, morálních a bezmála i psychiatrických kotrmelcích, prostě ostuda, jakou národ ještě neviděl. Prostudujte si o tom něco málo třeba na Wikipedii, abyste věděli, do čeho může spadnout i člověk, který si celkem věří.
Tomio Okamura, další zajímavý exot, téměř expert - japonský popelář a prodavač popkornu, reprezentující Úsvit přímé demokracie, aneb Demokracie od stmívání do úsvitu. Druhá strana barikády hned přiběhla s rádobyvtipnými přezdívkami, ale my to všechno posuzujeme hlavně z hlediska války informací, slov, hesel a pojmů. Nechceme nikoho bezdůvodně urážet.
Zajímavou postavičkou našeho veřejného života byl po dlouhá léta muž, který zřejmě též sám sobě docela věřil, Dominik Feri. V současné době již sedící v jámě zapomnění.
Vždycky mě zajímalo, odkud se vždycky vynoří všichni ti „géniové“, kteří na objednávku vymýšlejí reklamní hesla pro politické lídry, reklamní texty, popřípadě se pomocí různých fejků účastní bouřlivých diskuzí na internetu.
Amerika stále zůstává naším vzorem, alespoň co se týká vtipnosti a nápaditosti reklamních textů - volíme kandidáty, které nám banky vybraly, chraňte svou zem před vládou, stát je zloděj se soudním příkazem v ruce, vláda, která vám může dát, co chcete, je dost silná i na to, aby vám dala, co potřebujete nebo vzala vše, co máte. Problém nastává, když můžete utratit nejen svoje peníze, ale i peníze všech ostatních.
Jakožto lovec psychopatů si myslím, že všichni „textaři“, copywriteři a tvůrci reklamních politických sloganů jsou ve své podstatě psychopati, kteří díky jakýmsi záhadným zdrojům čile zavětří možnost získat za málo práce slušný peníz a už se hrnou jak utržená lavina na oficiální volná pracovní místa dobře placených tvůrců vykřičených sloganů.
Použil jsem zde pár hesel, k nimž jsem přišel náhodou a která se mi líbila. Já sám bych častý problém, jak předložit „vůdcovu“ osobnost prostému lidu tak, aby si získal nehynoucí přízeň, řešil asi jinak, ale to už by byl námět na delší odbornou psychologickou studii. Jak pravil klasik - hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Myslím, že nejúdernější heslo, vzhledem k tomu, co jsme si právě naznačili, je – Nezapomeneme!
