Článek
Náhoda – nenáhoda, někdy je špatná, někdy poťouchlá, někdy užitečná. Vzpomínám si jak jsem byl zaměstnán na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích ve výzkumu. Pracovali jsme na analýze umělých hmot a různých organických materiálů. Jednou za námi přišli soudruzi z tehdejšího Rudého Práva a přinesli ampulku s páchnoucí tekutinou, s tím, že je to vynikající rozpouštědlo, které se používá při čištění tiskařských válců a chtěli zjistit, co to je, protože to kupují za drahé devizy ze Západního Německa.
Tak jsme si sedli, udělali si kafe, nalili si čistého vína, tedy normálního vína, protože tenkrát se všude na pracovištích zuřivě popíjelo. Alkohol se rýmoval s pracovní dobou jako nic jiného. Někdy jsem odcházel odpoledne ze šichty domů, neformálně řečeno tak zlitej, že jsem nemohl najít vrátnici, abych se dostal ze školy ven, na ulici, no nic, prostě jsme si sedli a začali přemýšlet.
Šéf říká, hm, to je blbý, protože my sice ty analýzy děláme, ale ještě nemáme otestované přístroje a k většině látek nám chybí Kováčovy indexy, ty vole, to je práce tak na půl roku a já jsem jim už řekl, že to bude stát dvě stě tisíc a že si mají přijít koncem měsíce, to jsou dva týdny, tak to vypadá blbě, skončíme jak Milada Horáková, nalej mi ještě jednu.
Vtom se otevřely dveře a jako legendární deus ex machina vešel kolega chemik, inženýr z vedlejší laborky, ačkoli jindy k nám moc nechodil, tak tentokrát se stavil, protože potřeboval sirky, aby měl čím zapálit kahan nebo takovou nějakou prkotinu a my říkáme, ahoj, Jirko, dáš si taky kafe? Zrovna tady řešíme, jak pohnout s jedním dost složitým úkolem.
A on na to, tak jo, kafe si dám a teď se koukal, co všechno se nám válí na stole, popadl tu ampulku z Rudého práva a povídá, co to tady máte? Čichnul k ní a povídá, aha, tetrahydrofuran, na co to máte? A co jako řešíte? A my na to, no, že vlastně už nic. Kdyby chtěl ještě jedno kafe, stačí naznačit.
Srovnávací analýzou, která je naprosto jednoduchá, když víte, co srovnávat, jsme zjistili, že je to skutečně tetrahydrofuran a výzkumný úkol byl hotový a ještě jsme měli plno času, abychom si v laborce udělali kuřecí hody.
Jindy se za námi stavili soudruzi z jakéhosi nakladatelství a že by potřebovali vědět, z čeho je složené vynikající německé lepidlo, s nímž se dají venku lepit plakáty a uvnitř se s tím dá lepit cokoliv a všechno drží jak přibitý, i když třeba prší nebo se žení čerti a k tomu padá sníh. Na reklamu a lepení papíru a dřeva je to vynikající, ale lepidlo je z Německa, tudíž pro nás příšerně drahý. Aha, dobře, podíváme se na to. Tak jsme si sedli, udělali kafe, přinesli z kantýny dva litry vína (dobré bylo, že chlast se dal koupit prakticky přímo na pracovišti, ve škole, říkali jsme tomu dobrá organizace práce) a začali přemýšlet. Přemýšleli jsme tenkrát asi do osmi do večera, pak jsme si napsali přesčasové hodiny a odpotáceli se domů.
Příští den přišel šéf lehce po deváté do práce, dali jsme si jako obvykle po ránu kafe a on povídá, člověče, to je zajímavé, včera jsem nastoupil do vlaku (bydlel mimo Prahu a dojížděl vlakem) a do kupé za mnou vlezl nějaký starší borec v montérkách a pořád se chtěl bavit. Já už byl unavený a moc jsem si povídal nechtěl, ale on pořád opakoval, že pracuje jako lepič plakátů a teď že vyfasoval nějaké nové lepidlo z Neratovic, nějaký dispercol a to, že je fakt dobrý lepidlo, protože zatím se plakáty lepily na plakátovací plochy pomocí klihu a když pršelo, tak se to všechno sváželo dolů, ale tohle lepidlo prostě drží a v podstatě se potom, když ztuhne už nedá znovu ve vodě rozpustit. Tak jsem zbystřil – a musíme se na to podívat. Z tašky vyndal dispercol, tohle jsem koupil teď, cestou do práce, podíváme se na to.
Srovnávací analýza je celkem jednoduchá – dva vzorky se dají do chromatografu a když z toho vylezou dva stejné grafy, mají stejné „otisky prstů“ a budou tedy s nejvyšší pravděpodobností identické. A to byl náš případ – lepidlo z Německa mělo ten samý graf, čili i to samé složení jako dispercol, který se u nás prodával za pár korun v drogériích, čili to byl vinylacetát, který na vzduchu polymeruje na polyvinylacetát a už jsme byli doma – další výzkumný úkol byl šťastně vyřešen.
Řekl bych to asi takhle – když necháte synchronicitu zasahovat do svého života a do své práce, budete z toho mít užitek. Musíte se jen naučit pozorovat, dívat se kolem sebe a trochu přemýšlet, naučit se číst symboly a začít chápat symboliku tarotu a astrologie. Není to až taková hloupost a nevzdělanost, jak se nám snaží lidé, negativně ovlivnění racionálním myšlením, namluvit.
Jednou byl u nás na stáži student pátého ročníku, připravoval se na diplomku a tak tam měl na stole pohozená skripta. Dali jsme se do řeči a já jsem jen tak, ze zvědavosti, namátkou nahlédl do skript, která ležela na stole.
Co se teď učíš? Určitě jsou to pořád dokola stejné pitomosti, které se naučíš a pak to nikdy v životě nepoužiješ, že jo. Přečetl jsem kousek textu, který se věnoval tlakovým zákonům. Stálo tam, že výjimku v tlakových zákonech tvoří kapiláry, protože pro kapiláry tlakové zákony neplatí. Hm, zajímavé, kdo to mohl tušit, no, co se dá dělat. Prostě v kapiláře může být tlak jak po výbuchu bomby, ale kapilára kvůli tomu nepraskne, kdo to mohl tušit? A šli jsme na cigáro.
Příštího dne jsem se zúčastnil celostátní konference na téma, jak měřit množství zemního plynu, který jsme odebírali z tehdejšího Sovětského Svazu. Problém byl v tom, že zemní plyn k nám proudil obrovskou rourou, v níž byl šílený tlak a my jsme potřebovali vzorek toho plynu odebrat, abychom jej mohli podrobit chromatografickému rozboru, z čehož by se už dalo vypočítat kolik toho plynu k nám připroudí. Abychom věděli kolik máme zaplatit a nenechali se ošulit. Do čeho to ale odebírat, když jakákoliv nádoba pod tím tlakem praskne?
A tu mě osvítil duch svatý nebo duch inspirace nebo to byl duch synchronicity – přihlásil jsem se o slovo a pronesl památnou větu: „A nešlo by ten plyn odebírat do kapilár? Vždyť přece všichni víme, že pro kapiláry neplatí tlakové zákony.“ Na chvíli se rozhostilo hrobové ticho - no a co k tomu dodat? Od té doby se několik let odebíraly vzorky sovětského plynu z plynovodu Družba do kovových kapilár, pro které, jak stále ještě všichni víme, neplatí tlakové zákony.
Víte, co je smyslem života? Nic. Udržet se naživu. Život sám o sobě nemá žádný vyšší smysl, protože nic vyššího není. Pokud ovšem budete chtít dát svému životu nějaký vlastní vyšší smysl, hromadění majetku (hlavně, ať to sype), nemusí to být z hlediska lidského uvažování úplně zcestné, ale většinou to bude znamenat tvrdou práci na sobě. A nasazení pevné vůle. A možná hlavně zjištění, že nic není zadarmo a že za všechno se musí v životě tvrdě platit.
Často jsem lidem radil, jak se pohybovat v oblasti partnerských vztahů, respektive, jak touto oblastí proplouvat a neutopit se přitom. Mnohokrát jsem slyšel otázku, jak se dívám na větší věkový rozdíl mezi partnery?
V podstatě neznamená vůbec nic. Navíc se každý věkový rozdíl postupem času nesmazatelně smazává. Kdybych se s většinou svých partnerek dal dohromady, když mi bylo pětadvacet a jí bylo osmnáct, asi bychom žádnou větší pozornost nebudili, ale kdoví, jak by naše láska skončila. Když mi bylo pětačtyřicet a bral jsem si dvacítku, tak nějak zhruba viděno, měli už lidi řečí a užitečných postřehů na rozdávání, ale pokud se toho dožiji a jednou mi bude sto dvacet a po boku mi bude zvesela cupitat pětadevadesátiletá partnerka s fialovým přelivem, budou lidé kolem souhlasně pokyvovat hlavami, to je obdivuhodné, jak dlouho jim to vydrželo.
Tady to vždycky bude záležet na celé hromadě dispozičních předpokladů, dvě třetiny mých spolužáků ze základky a ze střední školy to už mají za sebou, takže, kdybychom se řídili pouze věkem, dá se říct, že díky špatnému odhadu výdrže mohou mí vrstevníci už jenom vyrábět vdovy a sirotky, ale neplatí to pro každého. Chce to trochu přemýšlet.
Mezi známými i méně známými pozoruji v partnerství velké věkové rozdíly a myslím, že to není vůbec nic nového pod sluncem. Nicméně se tento poznatek nedá jen tak shodit ze stolu a suše konstatovat, že láska si nevybírá. Vždy je důležité přihlížet hlavně k tomu, co kdo může sám za sebe nabídnout. Případy dvojic, u nichž vášnivá láska vytryskla mezi chudou stařenkou, funící o francouzské holi a pohledným, statným, dobře živeným bohatým mladíkem, jsou poměrně vzácné až mizivé, spíše by se mohly hodit do Guinessovy knihy rekordů. Známá francouzská šansoniérka, měla i ve svých osmdesáti letech kolem sebe stále čerstvě dospělé mladíky a samozřejmě to nebylo jen díky lásce mladíků ke kvalitním šansonům.
Nu, dobrá, ale proč by nemohl zahořet láskou bohatý princ k nemajetné důchodkyni? Láska je přece něco absolutně iracionálního, něco, co se vymyká zdravému rozumu. Jak říkal velký dramatik Shakespeare, láska může vzplát i mezi královnou a chudým hercem, hrajícím krále. Láska se nedá ovlivnit logickým rozumem, stejně jako se racionálním rozumem nemůže ovlivnit citové vnímání. Když se mi něco líbí, tak se mi to prostě líbí a nemohu si poručit, aby se mi to nelíbilo. A naopak.
Přesto ale existují určité meze a určitá pravidla, téměř zákony, za jejichž hranicemi se bouřlivé projevy iracionální náklonnosti či slasti už neoznačují slovem láska, ale úchylka, deviace nebo obsese. Pokud se mladý muž zamiluje do babičky a při masturbaci se opájí divokými erotickými fantaziemi na téma, jak divoce skotačí se svou milovanou babičkou, není to z hlediska současné společnosti normální. To už je normálnější hláška, nevadí mi, že jsem děda, ale nechci mít za manželku babičku.
Možná by pomohla nenásilná terapie, při níž by se představy, spojující se s fyzickou postavou babičky, pomalu přesunuly na přírodní krásu Babiččina údolí, kam by se daly postupně dosadit ztepilé postavy použitelných dorostenek, ale to bychom už do toho opět vkládali svou vlastní vůli a představu o fungování ideálního světa.
Fantazie sama o sobě je neškodná, tak proč ji zabíjet? Na druhou stranu je pravda, že lidé si při sexu, ve vztazích a pro vlastní potěšení často představují takové věci, že kdyby fantazie podléhaly stejné trestní zodpovědnosti jako skutečné činy, tak bychom už asi byli všichni zavření. Po prázdných ulicích by se pohybovalo jen pár jedinců po lobotomii a možná sem tam nějaký politik, mistr přetvářky a zbytek by se na svět zasněně díval skrz mříže.
Jednou jsem psal o tom, že sérioví vrazi pravděpodobně vznikli díky katolické církvi. I když je to asi hloupost, ale když se podíváte na dětství typického sériového vraha, téměř vždy najdete v jeho blízkosti věřící, bigotní matku. Samozřejmě zde žádná taková zjednodušující pravidla neplatí, je to podobné, jako kdybychom se ptali, v jakých čtyřech astrologických znameních se rodí sérioví vrazi.
Fantazie sama o sobě nemá s uskutečněným násilím nebo s násilnými činy nic společného. Stejně tak se nikdy nestalo, že by si dítě zkazilo život nebo by utrpělo trauma jen proto, že si přečetlo nějakou surovou nebo úchylnou pohádku, popřípadě zhlédlo filmový horor nebo pornofilm. Na druhou stranu se ale jako pěkný průšvih jeví jednostranná asexuální výchova.
Takže jsme se od nápadných věkových rozdílů dostali až k sériovým vrahům a deviantní výchově.
Proč ne? V životě se stále opakuje pravidlo, že všechno souvisí se vším. Věci neobvyklé souvisí s fantazií, fantazie se svobodou a potlačováním svobody a jakékoliv potlačování a trestání s psychopatií a násilím. V krajním případě i zabitím nebo vraždou. Povrchně myslící člověk si bohužel rovnou spojí neobvyklé věci s věcmi nebezpečnými, takže pokud se projevujete neobvykle, jste už vlastně podezřelí a představujete určitou formu ohrožení. Sérioví vrazi patřili téměř vždy mezi lidi tiché, všední, občas společenské, ale většinou tak nenápadné, že trvalo často roky, než k sobě obrátili pozornost zkušených kriminalistů. A i tak to často začínalo pokutou za špatné parkování. Spěchal vraždit a zaparkoval v protisměru… Typický sériový vrah většinou doma neměl o čtvrt století mladší partnerku či partnera.
