Článek
Dříve bylo zvykem, že když dva lidé, zvláště mladí lidé spolu chodili a každý bydlel někde jinde, že si psali dopisy. Nebo, když byl mladý muž na vojně, která byla na dva roky povinná, tak si se svou milou, která jako žena na vojně nebyla, psali aspoň jeden dopis týdně a tím se utvrzovali v tom, že jejich láska nebo alespoň vztah, milenecký vztah, přátelský vztah nebo pracovní, popřípadě i rodinný vztah dosud trvá a že se oba těší na onu vzácnou chvíli, až se zase uvidí.
Někdo psal dopisy rád, někdo moc ne, někdo se v tom úplně vyžíval, zvláště lidé, kteří ve společnosti a pro společnost něco znamenali, sepisovali často tolik dopisů, že je mohli později vydávat jako knihy.
Stačí nahlédnout přes rameno apoštolovi Pavlovi a nebudete se stačit divit.
I když, na druhou stranu, něco na tom psaní dopisů ovečkám, lačným božího slova bylo, protože i kdyby sám pánbůh chtěl veškerou prezentaci vlastních bohatých myšlenkových pochodů rozesílat dychtivým věřícím jako smsky, tak by mu za chvíli zůstaly jen oči pro pláč, zdeformované oba palce na rukou a v rukou rozdrcený a do sucha vyždímaný mobil.
Umění psát čtivé dopisy se nazývá epistolografie a když ještě neexistoval tisk, byla epistolografie často jedinou možností jak se myšlenkově, racionálně či emocionálně protlačit do povědomí většího množství obyčejného lidu.
Častým problémem v současnosti, kdy je možné psát smsky, maily, dopisy a hromadu různě modifikovaných sdělení přes internet je nevyvážená aktivita v psaní zpráv.
Slečna napíše smsku, mladík odpoví, na něčem se domluví nebo se jen utvrdí v tom, že se stále ještě mají moc rádi. Ale když slečna smsku nenapíše, tak se mladík neozve.
Neozve se den, neozve se dva dny, neozve se týden. Potom opět jako první pošle zprávu nebo zavolá slečna a mládenec odpoví, jako kdyby se nic nedělo a je-li dotázán, proč se sám neozval, tak řekne, že neměl moc času nebo odtuší, že na tom není nic špatného, ani divného, popřípadě, že když slečna chce, tak se může ozvat sama.
Často se podobné problémy řeší s různými psychology, vztahovými kouči nebo partnerskými poradci a tam většinou jak zvony zazní fráze, jako, že za to může výchova, muži už nejsou to, co bývali, popřípadě, že slečna bude muset řešit vztah se skrytým autistou, šovinistou, psychopatem, popřípadě narcisem či sociopatem.
Již mnohokrát jsem byl svědkem, jak se podobné situace řešily z hlediska environmentálního, genetického či neurobiologického, naprogramovaný kouč se snažil vysvětlit, že se dají proti duševnímu teroristovi narcisovi použít různé metody, jako například Grey Rock a všechno mají složitě pojmenované, jenomže, jak vždy v podobných případech stále opakuji, všechno se nakonec může ukázat úplně jinak a v úplně jiném světle. A jak již metoda Grey Rock napovídá, i v úplně jiných barvách.
Stručně řečeno, jakmile se vám najednou dlouho neozývá někdo, kdo by se podle vašeho vlastního přesvědčení už dávno ozvat mohl, je průšvih většinou v tom, že nemá peníze.
Buď přišel o práci, přišel o výdělek nebo se mu podruhé zpozdila výplata, nemá na jídlo ani na nájemné - a protože žijeme v kultuře, která nijak nepropaguje pomoc bližnímu svému, spíše se nám snaží natlouct do hlavy, že se máme všichni dobře, ale protože žijeme podle hesla, kdo nepracuje, ať nejí, měli bychom se za vlastní chudobu stydět. My, kteří jsme chudí. Ne ten, kdo nám ji způsobil.
A to je všechno.
Člověk, který žije ve stresu z toho, že nemá peníze se nechce před ostatními ponižovat a zesměšňovat a raději se uzavře do samoty, než aby si pořád od ostatních půjčoval pár stovek, které příští týden vrátí, ale potom je opět nemá, takže je nevrátí.
Raději bude žít s nálepkou člověka nestálého ve vztazích a nejistého v partnerství, než aby před ostatními vystupoval jako tupan s holým zadkem, který je věčně bez peněz.
