Článek
Tento článek píši hlavně proto, že se v poslední době poměrně hodně diskutuje a píše o azbestu, o tom, jak je zákeřný a nebezpečný a já shodou okolností patřím k lidem, s nimiž se už asi jen tak nesetkáte - pracoval jsem s azbestem na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích v šedesátých a sedmdesátých letech, kde jsme ručně vyráběli azbestové pece, samozřejmě bez jakýchkoliv pomůcek a respirátorů, s tím, že jsme za poněkud riskantnější práci dostávali zdarma půl litru polotučného mléka denně.
Holýma rukama jsme cpali azbestovou vatu a drť do plechových krabic, kde se nacházela keramika ve tvaru válečku s kanthalovou spirálou s odporem 40 Ohmů (kanthalový drát je odporový drát) a do toho se vložila baňka z křemičitého skla v níž se roztavil cín s olovem a celé se to zahřálo na teplotu 700 °C, a navíc to ještě bylo připojené buď k plynovému chromatografu nebo ke hmotovému spektrometru. Do roztaveného cínu s olovem se hodil kousek umělé hmoty a v dusíkové atmosféře se zplodiny vedly do chromatografu, kde se pomocí takzvaného „printu“, což byl zápis změny odporu v plamenoionizačním detektoru chromatografického zapisovače dalo určit o jakou umělou hmotu jde, to je samozřejmě pouze v kostce, a i tak vidím, když to teď po sobě čtu, že to zní hrozně složitě.
Z dnešního hlediska je na tom zajímavé hlavně to, že se při práci nesmí používat ani azbest, ani křemičité sklo, ani roztavený cín, ani roztavené olovo, to všechno uvolňuje, zvláště, když je to zahřáté na vyšší teplotu smrtelnou kombinaci jedovatých prvků a sloučenin, které se svým účinkem rovnají nervovému plynu – tedy podle současných vědců, no my jsme v tom byli naložení od rána do večera, minimálně 8 až 12 hodin denně, já sám jsem byl na Fakultě paliv, katedry koksárenství a plynárenství zaměstnán od roku 1968 do roku 1980 (v letech 68 a 69 jsem byl ve vedení dvou studentských okupačních stávek proti „rudým uchvatitelům“, stávky byly celostátní a já sám jsem byl za protisocialistickou a protisovětskou činnost vyloučen ze studia a šel jsem pracovat s azbestem.
Nakonec se práce s politikou ukázala být o hodně nebezpečnější než rochnit se v azbestu.
Řekl bych, že dnes už asi nenajdete nikoho jiného, kdo by účinkům azbestu byl vystaven více než já, snad bychom si mohli vzpomenout už jen na dělníky v amerických továrnách, kteří se v azbestové vatě a drti též hrabali holýma rukama, když azbest balili do pytlíků a nepoužívali žádné roušky.
Nebezpečí azbestové expozice spočívá v tom, že při každém pohybu a každé i sebemenší manipulaci s azbestem se uvolňují mikroskopická vlákna osinku neboli azbestu, která, když jsou vdechnuta - a tomu se člověk neubrání, protože nejde pracovat osm hodin se zadrženým dechem, tak se zaseknou do plic a už se nedostanou ven, což je ten největší průšvih. Azbestem zasekané plíce se stávají jevem, který se obecně označuje jako azbestóza - vtipné na tom je, že zpočátku je celkem klídek, havaj, pohodička, jazz, ale nemoc se začne svižně projevovat až 40, popřípadě 42 let po prvním vdechnutí azbestových jehliček. Stručně řečeno - otok plic, edém (škoda, že ne eden, ten by se šiknul víc, za všechna ta odpracovaná léta), rakovina, smrt.
Bohužel k tomu je většinou mrzký důchod, který stačí nanejvýš na papundeklovou rakev, takže práce s azbestem žádnou velkou slávu nikomu, kdo s ním pracuje, nepřivolá. Já sám jsem nyní již ve stadiu čekání na nejhorší, přes čtyřicet let uplynulo a nemoc se začíná projevovat docela srandovními příznaky, trochu to občas připomíná stařeckou demenci, občas žertovné výpadky paměti, trochu je to jako statný Alzheimer, který se ani nevejde do dveří, při chůzi ztrácím rovnováhu, k tomu se přičítá abnormální dušnost, okolí vás začne považovat za lenocha, anonymního alkoholika a za člověka, který pokazí každou zábavu, který se ani pořádně zasmát neumí, usne uprostřed rozhovoru a občas je pro něj docela kumšt dojít si na WC, k tomu pařezová hluchota a za to vám nikdo nic nedá.
Mně je teď 76 let, mám důchod hezkých 10 000 Kč, říkám „hezkých“, protože se to dobře pamatuje, ale dál už to moc hezké není a nikam to nevede, k tomu nedostávám nic, slovem a obrazem NIC, ani příplatek na bydlení mi na první žádost loni nedali (nájem mám 28 000 Kč, bydlím kousek pod Letnou, nad Strossmayerovým náměstím, podporu na bydlení mi zamítli, prý si mohu ještě něco přivydělat a teď jsme zrovna s majitelem bytu vášnivě diskutovali o tom, jestli mě nechá exekučně vystěhovat kvůli opožděnému placení nájmu, musím to brát z různých kreditů a půjček) nebo mi dá ještě šanci nějaké peníze někde schrastit.
Dostal jsem příplatek na péči 850 Kč, jenomže jakékoliv další žádosti se mi dost blbě vyřizují, protože je docela kumšt někam se dostat, třeba k doktorovi nebo na úřad. Po různých vyšetřeních se vlastní silou pohybuji již od února roku 2022, ale závěrečné vyšetření plic jsem už vzdal. Doktoři vám nebo lépe řečeno mně, většinou neřeknou nic, je to pro mě taková hluchoněmá služba. Nikdo nic neví, nikdo nic neřekne, jak partyzáni u výslechu.
Zatím je celková kalkulace azbestové příhody taková, že všech mých asi padesát spolupracovníků z té doby už natáhlo brka, poslední cca před deseti lety, ale Vysoká škola chemicko-technologická se k mému mailu na téma této problematiky nijak nevyjádřila, spíše se chovají jako, že jim zrovna nefungují maily, takže ani za sankce, které se mi sesypaly na hlavu kvůli mé spolupráci na studentských stávkách, ani za sebevražednou azbestovou misi jsem nikdy nic nedostal.
Koneckonců jsou zákony v tomto směru docela vtipné, protože, když člověk chce něco vyřídit v rámci „nemoci z povolání“, tak si o to může zažádat do dvou let po opuštění pracoviště z důvodu již proběhlého a potvrzeného a samozřejmě léčeného poškození zdraví. Což je právě docela legrace vzhledem ke krátké době expirace stížnosti a dlouhé době toho, než se azbestóza projeví. Takže zatím to vypadá tak, že konec, který mě čeká, bude celkem jednoduchý. Nejdříve mi vystěhují věci z bytu na ulici, potom mě vynesou ven a zabaleného v dece mě posadí na vrchol harampádí, seberou mi klíče od bytu a večer přijdou policajti a dají mi obsílku za založení nedovolené skládky.
Léčba neexistuje, ani na azbestózu, ani na neplacení nájemného, což je sice blbý, ale když neexistuje vůbec žádná pomoc, ani sousedská, ani od státu, rodinu nemám a jsem teď na všechno sám, tak jestli k tomu ke všemu skončím někde ve spalovně, tak budu špatně hořet a ještě na mě budou naštvaní, že jsem jim ucpal nějaké větrací trubky. Azbest je prostě azbest.
Poučení, co proti tomu - samozřejmě, nejsem blbej, když jsem zjistil, čím jsem se „nakazil“, tak jsem hledal, co by se dalo proti tomu dělat, no, něco jsem našel, stále ještě na divadelních prknech tohoto světa zpívám svou árii, ale neříkám, že mám nepřekonatelnou chuť se někomu svěřovat se svými poznatky, jak v rámci boje proti azbestóze, tak proti cínu a olovu, ale o tom třeba zase někdy jindy nebo příště, stejně už se azbest všude likviduje, většinou je ve střechách a ve stoupačkách a v panelácích, kde jsou staré elektroinstalace nebo je někde zahrabaný. Myslím si, že by to mohla být zajímavá reportáž nebo zajímavý článek, akorát je potíž s tím, že těžko udýchávám jakoukoliv dopravu, ale na druhou stranu, kdyby se mi z toho podařilo aspoň zčásti dostat, tak by to bylo na Nobelovku, nebylo by to jednoduché, ale možná by to šlo. Uvidíme.
