Článek
Jak už asi správně tušíte, nebudu psát o žloutence, protože žloutenka je nemoc nemytých rukou a my se nyní budeme zabývat spíše obsesí, neurózou či nutkavou touhou mít všechno kolem sebe, včetně vlastních rukou v absolutním pořádku, umyté a čisté, vydrbané do růžova.
Kdyby se mě někdo zeptal, co jsem v životě dělal nejvíce, jestli jsem hodně četl, sportoval, chodil do kina, cvičil ve fitku, pracoval, vydělával peníze nebo cestoval, jezdil na kole, popřípadě se proháněl autem po blízkém či vzdáleném okolí - tak asi budete překvapení - nejvíce jsem v životě umýval nádobí.
Ano, čtete správně, ne, že by to byla nějaká moje vášeň a ne, že bych to vykonával s bezbřehým nadšením, ale prostě se to tak nějak vyvinulo, když jsem byl ještě malý a chtěl jsem mamince s něčím pomáhat v kuchyni, tak mi asi v návalu vševědoucí inspirace řekla, no tak umyj nádobí. A potom se to opakovalo.
Tenkrát se ještě nádobí mylo úplně jinak než dnes. Do škopku se nalila horká voda, do níž se nepřidalo většinou nic, protože žádné saponáty na mytí nádobí ještě neexistovaly, do vody se naskládalo špinavé nádobí a k tomu se přihodilo kus zpuchřelého hadru, protože ještě ani žádné houbičky a podobné vymoženosti nebyly a do toho ti odvážnější z nás vysypali hromadu příborů a ostrých nožů, zatímco méně odvážní si dávali ostré nože stranou, aby se v neprůhledně kalné vodě nepořezali.
Potom se jednotlivé talíře a hrnce různě šudlaly tím zpuchřelým hadrem a oplachovaly a místa kde se usadily vrstvy tuku nebo připáleného másla či sádla se drhla pískem nebo drátěnkou. Když se nádobí opláchlo v první, již celkem hustě znešvařené vodě, naskládalo se do druhého škopku, kam se nalila čistá voda a po konečném opláchnutí a odkapání se umyté kousky plechu, skla a porcelánu pokládaly na stůl, na kuchyňské utěrky. Některé z nich mám dodnes.
Takže, k věcem, na které jste dnes zvyklí a tenkrát vůbec nebyly, patří myčky na nádobí, umělohmotné houbičky, saponáty a samozřejmě i různé kartáče z umělé hmoty.
K základní výbavě očistného kuchyňského středověku patřila též zástěra, klasický to módní doplněk našich babiček. Zástěry se ukázaly být asi nejpraktičtějším kouskem kuchyňského oblečení.
Já sám si na obě své babičky vzpomínám již jenom jako na éterické bytosti či tajemné postavy v zástěrách, oživující domácí prostředí, ať už v kuchyni, ve sklepě, na půdě nebo na zahrádce. Zástěry tvořily téměř mystický doplněk rodinného ženského archetypu a - pozor - taky se často používaly při domácí magii a při rituálech, které měly zajistit věrnost partnerů a manželů, tenkrát se na to dbalo více než dnes a dokonce se používaly i při rituálech na zdraví a na ochranu dětí. Děti to dobře tušily, proto se také často schovávaly před cizími lidmi za zástěrami svých babiček.
Zástěry ale nenosily jen ženy, většina mužů, řemeslníků nebo kuchařů se též pohybovala po pracovní ploše v zástěrách. Dnes už jsou tyto chvályhodné zvyky téměř polomrtvé, ale je možné, že se ještě dožijeme alespoň částečné revitalizace starých dobrých časů. Ne všechno se dá nahradit umělou inteligencí.
Vzhledem k tomu, že špinavé nádobí má obrovskou regenerační sílu, můžete všechno umýt a než nastrkáte čisté talíře a hrnky do kuchyňské linky, už se na vás z dřezu usmívají další adepti na očistu. A tak to jde pořád dokola.
Pokud se něco snažíte uklidit v kuchyni, jste vlastně neustále zapojení do nikdy nekončícího pracovního procesu, umývání nádobí je něco jako dýchání nebo krevní oběh, ale na druhou stranu je docela dobře možné, že právě tím, jak musíte stále dokola brát do rukou různé předměty, skleničky, hrnky, talíře, hrnce, zlepšuje se vám podvědomá paměť a práce druhé signální soustavy, která má na starosti především neurologické spojení mozek - ruce, což je vlastně základ regenerace a dalo by se říct, že i základ veškerého zdraví.
Manuálně šikovní lidé, například žongléři byli dříve považováni za elitu, stejně tak jako šermíři a znalci bojových sportů.
Shodou okolností, i když jsem dospěl a vyučil se na Vysoké škole chemicko-technologické na úroveň výzkumného pracovníka, nezbavil jsem se očisty „nádobí“, i když se tentokrát jednalo o chemické nádoby, různé baňky a kádinky a skleněné chladiče a často i dosti složité aparatury z křemičitého skla. Tady se nedala použít drátěnka, aparatury se čistily pomocí kyslíku a opatrného zahřívání na znečištěných místech, ale v podstatě šlo opět o „umývání“ nádobí v chemické kuchyni.
Tak mě to tak napadlo, že většina lidí vlastně pořád něco čistí, omývá a skládá, třídí a leští a znovu používá a právě díky tomu, že se jedná o nekonečnou činnost, tak nám to v konečném efektu prodlužuje život. Nebo ne?
