Článek
Jsou úrazy, o kterých by většina lidí řekla, že jsou normální (pád ze zamrzlých schodů, naražené koleno při nácviku juda, zlomený kotník při návratu domů z hospody, zlomená ruka při neúspěšném zápolení v páce) a jsou úrazy bizarní, viz třeba slavné umělecké dílo od Maurizia Cattelana, Papež Jan Pavel II. zasažený meteoritem.
A kromě toho jsou také úrazy, které jsou tak málo pravděpodobné, že o nich nikdo ani neuvažuje, dokud se nestanou (uvolněné pero z gauče zraní nic netušícího sedícího, který za pár dní zemře na sněť.
Jakmile se začne mluvit o různých nehodách, poraněních, zraněních, vždy se je snažím rozdělit do dvou skupin. V první skupině jsou zranění, která se holt stát mohla a stala se díky zavinění druhé strany, jako například, když zastavíte na červenou a zezadu do vás v plné rychlosti narazí řítící se náklaďák vrchovatě naložený starým železem, tlakovými bombami s acetylenem a řízený čtyřmi promile za volantem.
Jedete skromnou devadesátkou po rovné, suché vozovce, nic se nemůže stát a najednou se před vás do protisměru zařadí strejda, který si po šichtě potřeboval trochu zdřímnout. Ale zdřímnul si až teď. Jsou prostě takové situace, které se stávají každý den a nikdo nad tím nežasne.
Je ale skupina zranění, často i smrtelných, která se stala, přestože se stát nemusela. V podstatě si za ně mohli poškození díky svým vlastním rozhodnutím sami.
Vzpomínám na muže roku, ale už ani nevím, který to byl muž a který to byl rok, ale jednalo se o muže, který vyhrál soutěž Muž roku, klobouk dolů a který se rozhodl, že na oslavu svého vítězství skočí na vesnickém koupališti z nějakého dřevěného můstku na lyžích do vody.
Bylo léto, sluníčko svítilo, strach z nachlazení mít nemusel, nic se tedy nemohlo stát, měla být jen legrace, akorát se borec nějak nešťastně smeknul a zlomil si páteř. Nevím už přesně, co se stalo, natolik se to do české kultury zase nezapsalo, ale od té doby je už několik let muž roku na vozíku.
Nebo jak se stalo, že psycholog, psychiatr a partnerský poradce v sobotu ráno nevybral zatáčku a v plné rychlosti narazil do protijedoucího auta a hned z toho bylo několik mrtvých a zraněných. Stalo se, i když se to stát nemuselo. Kdyby třeba pan doktor zaspal, nebo tak něco, mohlo všechno dopadnout úplně jinak.
Jeden můj známý šel svého nezletilého synka vyprovodit do školy, ale synek mu cestou utekl, že pojede se svým, již dospělým kámošem autem. Tak spolu jeli, zkoušeli asi co to dá, jeli přes louky a přes pole, prostě legrace, až nezkušený řidič dostal smyk a v plné rychlosti narazil na strom.
Nezletilý synek mého známého vyletěl oknem, protože samozřejmě nebyl připoutaný, utrpěl náraz do hlavy, po kterém se mu rozpůlil mozek a potom ležel v těžkém traumatu a kómatu v nemocnici v Motole. Po půl roce se z toho jakž takž dostal, načež jeho otec zemřel na rakovinu. Synek zdědil několik bytů v Praze a přibližně třicet miliónů v hotovosti na účtu. Postavil se k tomu čelem a protože právě dosáhl plnoletosti, všechno během jednoho roku probendil a oběsil se.
Nejen cesty boží, ale i lidské jsou často nevyzpytatelné.
Můj známý, když mu bylo dvacet, tak jel se skupinou svých spolužáků na hory. Využili krásného počasí a mohli využít i toho, že bylo plno sněhu, ale Václav měl bizarní nehodu.
Na sjezdovce upadl a v poměrně nešťastné poloze, kdy se zadkem dopředu řítil poměrně velkou rychlostí po zledovatělém povrchu se napíchnul na klacek, který tam trčel ze sněhu.
A teď, co bylo skutečně bizarní na celé této příhodě, Vašek si toho nevšiml nebo si toho všimnul a bolest buď necítil nebo jí nedával žádný důraz, klidně sjel dolů, uklidil lyže, potom se šel osprchovat, odpoledne se v jídelně stavil na sváču a večer šel se spolužáky tancovat.
K půlnoci se mu najednou udělalo špatně, začalo ho bolet břicho, museli zavolat záchranku, přijeli, odvezli ho do nemocnice, kde zjistili, že má v sobě zaražený půlmetrový klacek, načež během operace zemřel. Potom si už jen pamatuji, že to bylo kolem roku 1967 a že jsem pak dostal parte s oznámením, že mladý pán Václav Dvořák již není mezi námi. Jeho otec byl poměrně známý lékař.
Tady jsme se ocitli u opatrnosti při sportování. A vlastně při jakékoliv činnosti.
Ano, taky jsem zkoušel lyžovat, nic moc, taky jsem zkoušel plavat, cvičit, dělal jsem gymnastiku a kulturistiku, dvakrát jsem vyhrál jakousi silovou siláckou soutěž, nějaký power lifting nebo co to bylo, ale nelíbilo se mi to.
Celý život jsem jezdil autem, u nás a samozřejmě i v zahraničí, mnohokrát jsem letěl do Anglie, do Kalifornie, do Las Vegas a Santa Fe, do Arabských Emirátů a na Srí Lanku a v Německu, v Čechách a na Slovesku jsem se proletěl i v malých, dvousedadlových letadlech, v jednom z nich se zabil v roce 1990 můj dobrý kamarád hudební skladatel Vladimír Klusák, zrovna když jsme dotočili krátký film, ale nevím, kdo tehdy seděl na tom druhém sedadle, ale nikdy jsem neměl nápad, jít si zalyžovat třeba na Aljašku, neviděl jsem k tomu sebemenší důvod.
A když jsem tak nad tím v poslední době přemýšlel, tak si myslím, že pokud chceme v životě něčeho dosáhnout, popřípadě chceme za sebou nechat cokoliv, co má nějakou hodnotu, tak je dobré přitom moc neriskovat. Vzpomínám opět na celou řadu umělců, kteří byli ve svém oboru naprosto vynikající, herci, malíři, sochaři, spisovatelé a zapadli jen proto, že odešli z tohoto světa dříve, než o sobě mohli dát vědět.
Nemusíme se zde opájet košatými příklady, stačí, když se na tohle téma občas zamyslíme. A když si uvědomíme, že jde pouze o jednu jedinou věc - jak dokážeme využít svého času. Jiří Wolker se v jistém slova smyslu stal nesmrtelným, přestože tady byl víceméně na skok. Karel Kryl se též nestal ikonou dlouhověkosti, ale možná bychom ho mohli již dnes najít mezi nesmrtelnými.
A proto jsem si také stěžoval, čemuž se mnoho lidí smálo, když jsem předloni, loni ani letos nedostal ani korunu podpory ve hmotné nouzi k důchodu 11 000 Kč a musel jsem definitivně zanechat své umělecké činnosti. Nebo to prostě někdo za mě rozhodl, že to zase až tak moc umělecké nebylo. Nazdar.
