Článek
Ano, je to nedostavěný gotický chrám Panny Marie v Panenském Týnci asi ze 14. století, nejdříve jej chtěli dokončit, ale kvůli požáru sousedního chrámu změnili názor a chtěli celou stavbu předělat, ale než se přivezli další zednické škopky s maltou, tak dotačnímu fondu došly peníze. Tak nějak to mohlo být, ale ve skutečnosti kdoví jak to všechno proběhlo, jisté je pouze to, co tam vidíme dnes. Zděné jakoby sloupoví hrdě ční do výšky, ale modlíte se, aby vám to nespadlo na hlavu.
Někteří citliví návštěvníci prohlašují tento chrám za nejsilnější magické místo v Čechách, jiní zase s mírným úšklebkem tvrdí, že tady necítili vůbec nic.
Ono je to asi tak, že na to, aby tady člověk necítil vůbec nic, by musel být aspoň mírně natvrdlý, protože svou neoddiskutovatelnou astrální sílu chrám Panny Marie má, i když je nedostavěný nebo možná právě proto, že je nedostavěný. Nevíme přesně na 100% proč je nedostavěný, s nejvyšší pravděpodobností došly peníze, což se vždycky jako důvod nedokončení čehokoliv jeví jako nejpádnější argument, přitom je to docela smutné, což pochopí každý, kdo se někdy podílel na počátečním nadšení z jakéhokoliv slibného projektu, z něhož nakonec sešlo.
Zdrželi jsme se zde přes noc a vykonali jsme pár rituálů, což nakonec patřilo k našim závěrečným magickým akcím, protože jsem se z hlediska finančního zabezpečení už i já sám nacházel v podobné situaci jako stavbyvedoucí chrámu Panny Marie. Zbývalo akorát všechno odpískat, zamést po sobě a uklidit se do ústraní.
Zde se ale vynořila jiná otázka - mám nechat svou vlastní rozestavěnou stavbu svému osudu nebo raději všechno, co už bylo postaveno srovnat se zemí? Podobně jako když se někde úřady rozhodnou zlikvidovat nepovolenou stavbu. Někdo si něco postaví načerno, úřad ukáže palcem směrem k hlíně a ostatní mu to s nadšením strhnou a sutiny odvezou na skládku. Popřípadě si stavební materiál rozeberou a použijí při budování svých vlastních projektů.
V případě nedostavěného chrámu už zřejmě nebyly peníze ani na odstranění toho, co se už k nebi tyčilo, tak to prostě nechali.
Na masopustní úterý 7. února 1497 vzplál ve Florencii tzv. oheň marností. Založili jej přívrženci fanatického mnicha Girolama Savonaroly (1452–1498) a zfanatizovaní lidé do něj házeli všechno, co mohlo svádět k hříchu. Kromě různých luxusních a „zbytečných“ předmětů to byly i zrcadla a umělecké obrazy. Dnes se už asi nedovíme kolik zde skončilo obrazů slavného malíře Sandra Botticelliho, patrně jen proto, že na nich byly zobrazeny nahé osoby.
23. května 1498 přihodil rozvášněný dav do ohně i samotného strůjce toho všeho, dominikánského mnicha Savonarolu, zřejmě asi bude něco pravdy na tom, že občas si každý kus svého osudu napíše sám.
Já, jako literární autor se v poslední době snažím zbavit zbytků svého rozepsaného chrámu, což souvisí i s tím, že nic nového už ani zveřejňovat nehodlám, nechystám a nebudu. Consummatum est.
