Článek
Často sleduji na netu články sepisované staršími generacemi, například lidmi, kteří se narodili v šedesátých, sedmdesátých nebo osmdesátých letech nebo takzvanými Husákovými dětmi. Ano, jsou to často zajímavé postřehy, které se týkají hlavně toho, co všechno se v běhu času od padesátých let do současnosti změnilo. Když se tak trochu lehce zamyslím nad vlastním životaběhem, tak vzhledem k tomu, že jsem se narodil v roce 1948, mohu směle prohlásit že moje vlastní začátky (nejenom fotografické) byly ryze analogové, čehož nejlepším příkladem je černobílá a později i barevná fotografie a samozřejmě i filmová tvorba, kde se zaznamenaný obraz zpracovával natáčením na negativ a následným kopírováním na pozitiv, někde se používaly inverzní filmy nebo při fotografování diapozitivy, ale všechno se muselo zpracovávat dodatečně, takže to, co jste dnes vyfotili nebo natočili, jste si mohli prohlížet buď až zítra nebo nejrychleji ten samý den večer.
Záznam zvuku prošel též svým téměř až bizarním vývojem, nahrávalo se na všechno možné, co se dalo zmagnetizovat, od ocelového drátu, přes magnetické pásky, později kazety, vinylové desky, cédéčka a DVD, vývoj šel celkem rychle kupředu.
Je docela zajímavé zamyslet se nad tím, co všechno za mého dětství nebylo, protože celá ta paradoxní technická fantasmagorie spočívala v tom, že se odehrála během necelého jednoho života.
Na začátku může být, jako v klasickém sci-fi filmu menší zamyšlení na téma, jak by asi vypadal svět bez lidí? To je celkem jednoduché - bylo by ticho a klid. Komplikovanější je odpověď na otázku, jak by vypadal svět bez techniky? Inu, úplně bez techniky to už dlouho nebylo, po kolejích jezdily vlaky, po vodách pluly lodě a od začátku minulého století se ve vzduchu snažila udržet první letadla, spalovací motory dopravovaly zboží, náklady i lidi na zemi, na vodě i ve vzduchu, z čehož vznikl známý symbol trojcípé hvězdy, používané firmou Mercedes.
Nicméně aut jezdilo strašně málo, skoro by se dalo napsat směšně málo. Pamatuji si, že když jsme seděli na návsi, tak třeba celé odpoledne neprojelo kolem ani jedno osobní auto. Když se schylovalo k večeru a jedno auto projelo, tak děti vybíhaly ze dveří a běžely na silnici čichat vůni spáleného benzínu. Ono to zní jako nesmysl, ale jim to skutečně vonělo.
Dnes je nejoblíbenější zábavou zírat na obrazovku nebo monitor, tenkrát nic takového nebylo. Pohyblivé obrázky bylo možno vidět pouze při promítání černobílého filmu, na vesnici většinou někde ve stodole, když se venku setmělo a člověk mohl alespoň tušit, jak se na bílém plátně předvádějí hollywoodští herci. Byla to doba, kdy se ještě hodně hrála nebo provozovala divadla. V okresních městech jste mohli chodit do kamenného divadla jednou týdně a nikomu to nebylo divné.
Když se u nás poprvé objevila černobílá televize, tak bylo zvykem, že když měl někdo v baráku televizi, tak v sedm hodin k němu přišli sousedé, často i se židlemi nebo polštáři na sezení, usadili se v obýváku, podívali se na zprávy (obrazovka byla o trochu větší než pohlednice) a potom se zase tiše rozešli do svých domovů. Jsou to vzpomínky, které dnešním sedmdesátníkům a osmdesátníkům vhání slzy do očí.
Byly to doby, kdy jste ve většině domácností nenašli ledničku, pračku, vysavač, fén na vlasy nebo jakékoliv zařízení, které by bylo napojené na klávesnici. Hodně lidí se učilo hrát na piano nebo na tahací harmoniku, ale nikdo se neučil psát na psacím stroji nebo na klávesnici. Ještě v šedesátých letech bylo psaní na psacím stroji považováno za čistě ženskou práci. Žena psala, muž chodil po místnosti a diktoval. Jedinou výjimkou, která se ještě jakž takž snesla, byli muži - spisovatelé. Pokud někdo psal na mechanickém psacím stroji „všemi deseti“ poslepu vyšší rychlostí než 400 úhozů za minutu, tak už na něho posílali exorcistu.
Cigarety se kouřily stejně jako dnes, ale v nabídce byly jak cigarety s filtrem, tak i bez filtru. Zapalovače byly většinou benzínové se škrtacím kamínkem, když se objevily zapalovače plynové, tak je nikdo neuměl naplnit. Většinou to byly „jednorázovky“. Pracoval jsem v té době na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze na fakultě paliv, Katedra koksárenství a plynárenství, kde jsme uměli plnit jakékoliv plynové zapalovače, takže jsme si z toho udělali business. Vědec má mít oči otevřené za všech okolností.
Pamatuji si, jak můj děda, který byl truhlář, vyrobil babičce pračku. Vyrobil ji ze dřeva, byla to vlastně skříňka, kde byl elektromotor a plechový kotel, do kterého se vložilo prádlo a nalila voda, do toho se přidalo nastrouhané mýdlo s jelenem, elektromotor roztočil keramický šroub, kdoví, kde ho děda sehnal, možná to bylo původně nějaké umělecké dílo, ale prádlo bylo za čtvrt hodiny vyprané. Vypouštělo a napouštělo se to hadicí, v tom nás oficiální pokrok nikdy nezaskočil.
Když jsem tak porovnával ohromné množství různých změn, které zasáhly a dlouho ještě zasahovaly do našich životů, tak nejdůležitější změny, na které by asi bylo dobré myslet i dnes, byly změny ve stravování.
Souhlasím s názorem, že člověk, když se narodí, tak si zvykne na stravu, která pochází z okruhu dejme tomu dvacet kilometrů od rodiště. Brambory, obilí, zelenina, ovoce, med, v našem případě to byla i kukuřice, vajíčka, kuřata, králící, prasátko, to se pojídalo pořád dokola.
První banán jsem snědl, když mi bylo již lehce přes dvacet, kiwi jsem ochutnal, když mi bylo padesát, jenomže těch exotických a cizokrajných plodů bylo časem daleko více a měnilo se prakticky všechno, včetně složení chleba, mléka, jogurtu a sádla, o uzeninách ani nemluvě - a to si myslím, že asi byla největší zátěž pro náš trávicí systém, s nímž jsme odcházeli do důchodu, ale který byl zvyklý přece jenom na něco trochu jiného, než na „současnou nabídku“.
Takže, pokud se budeme chtít udržet mezi živými co nejdéle, budeme si asi muset dávat pozor na stravovací návyky a na způsob pohybu, cvičení a tréninku. Bez jídla to nejde, stejně jako to nejde bez pohybu, akorát se o tom moc nemluví a pak se najednou ocitnete v situaci dědy, kterému už nikdo neporadí, protože nikdo starší z rodného kraje už nežije - a ostatním je to všechno (ruku na srdce) upřímně jedno. Jestli si vypere ve vaně, v pračce nebo v bedně od piana je celkem jedno, ale jestli se někdy setkáte s těžko vysvětlitelnou alergií na něco, co ostatní budou považovat za vybranou lahůdku, to už může být pěkný průšvih.
