Článek
Vždycky jsem si myslel, že člověk je od toho „sapiens“, že se dokáže poučit. Jak z úspěchů, tak i z nezdarů.
Říká se přece, že inteligentní člověk se neudeří dvakrát do čela o to samý futro.
Ale kupodivu tomu tak vůbec není. Vždycky, když vidíme, jak se někdo spálí nebo jak, třeba v grotesce šlápne do malé louže, kam vzápětí zahučí až po bradu, tak si říkáme, hm, to je ale poučné, musím si dávat pozor, aby se mi to nestalo - potom se ocitnu v podobné situaci a stane se mi to.
Dočteme se, že nějaká paní (předtím, než to u sousedů povídala), věnovala veškeré své životní úspory nějakému prohnanému podvodníkovi, který jí nakukal, že je americký voják, mořeplavec, kapitán ponorky, který několik let válčil v Pákistánu a teď přemýšlí, jak by dostal vydělané milióny dolarů do Evropy, nejlépe na účet nějaké nenápadné české paní, která by ale musela zaplatit převod a clo a nějaké další výdaje, ale měla by z toho polovinu zlatého pokladu a když to paní zaplatila, tak Pepek zmizel.
Když něco podobného slyšíme, stejně si z toho ponaučení nevezmeme, protože si říkáme, že
a) kdoví jak to všechno bylo a
b) nám se to přece nemůže stát.
Jsme rození psychologové, umíme na první šlehnutí oka rozeznat charakter a tady Pepek je rozhodně poctivý chlap, který nezradí. A žádnou paní neokrade, ani jednu z deseti, protože se do všech zamiloval.
Čili se dá pochopit, že když nějakou tragédii nezažijeme na vlastní kůži, nemusí být její působení na naše kognitivní schopnosti natolik silné, že bychom ji začali vnímat jako varující.
Jenomže, co stále zůstává záhadou je, že i když volíme natolik špatně, že se potom chytáme za hlavu, popřípadě s ní mlátíme o zeď - tak proč svou chybu klidně opakujeme? Třeba i s tou rozmlácenou hlavou..?
Ono to všechno nakonec vypadá tak, že ať děláme, co děláme, tak důležitá rozhodnutí za nás činí někdo jiný a my s tím musíme souhlasit, jinak by nás stihnul (údajně zasloužený) trest.
Kdoví, jak to na tomhle světě ve skutečnosti chodí.
