Článek
O Dubaji se v poslední době hodně píše a nejsou to jen slova obdivu k bezbřehému bohatství, které se zde vystavuje na odiv, občas zazní i sociální kritika, ano, vystavuje se zde něco, co si většina průměrných lidí na světě nemůže dovolit a ti, co si to mohou dovolit a bezuzdně na všechny strany předvádějí majetek často až nejapných rozměrů, tak by se občas měli stydět, protože jejich sláva a stav (mnozí jsou již více než tisíckrát za vodou), to všechno je vykoupeno nezměrnou bídou skromných pracovníků, kteří moderní Dubaj budovali, stavěli, upravovali a opravovali a samozřejmě i vlastnoručně do vysokého lesku leštili a pulírovali. A to vše za tak skromné peníze, že by se měli všichni spolupodílníci na této nespravedlnosti někam tiše stáhnout a všichni do jednoho by se měli stydět a prosit za odpuštění.
Na druhou stranu, když vidíte všechny ty šperky z ryzího zlata a drahého kamení, tak vám z toho padá brada, je to prostě něco naprosto unikátního a zvláštního, takže, kdyby to člověk nechtěl vidět, přesto, že by tu příležitost v tu chvíli k tomu měl, tak by byl asi trochu na hlavu.
A to je celá Dubaj, někde je trochu na hlavu, někde hodně na hlavu, ale stále je to Dubaj - město bez tradic a bez historie, které patří k nejslavnějším a nejbohatším na světě.
Letíme do Dubaje a vnímáme to jako útěk před světem, plným drobných i větších nedostatků a starostí a když letíme z Dubaje, bereme to opět jako útěk, tentokrát útěk z Dubaje a děkujeme bohu, že to máme za sebou. Nevím jak vy, ale já jsem to tak cítil pokaždé.
