Článek
V Rakovníku jsem bydlel od svých dvanácti do osmnácti let. Dokončil jsem zde povinnou devítiletku a když jsem měl za sebou základní vzdělání a v ruce vysvědčení se samými jedničkami, hlásil jsem se na střední školu, která stála na kraji náměstí hned naproti základce, ale tam mě nevzali. Musel jsem se přihlásit na dvanáctiletku v Novém Strašecí, což znamenalo každodenní vstávání po páté hodině, cestu na nádraží, odjezd do Lužné, kde jsem skoro hodinu čekal na spojení do Nového Strašecí, přestup na autobus a za pět minut osm jsem byl ve škole, která též stála na náměstí, ale v Novém Strašecí. Odpoledne jsem zase musel čekat do tří až do pěti na autobus do Rakovníka, takže jsem přijel domů a většinou se už smrákalo. Nejlepší doba na psaní domácích úkolů - a tak to šlo ze dne na den.
V té době jsem doma objevil starý gramofon a hromadu velkých, dlouhohrajících LP desek. Byly tam nahrávky z dějin tradičního amerického jazzu, tudíž jsem se v tom za chvíli docela dost dobře vyznal a hlavně tam byly nahrávky s Voskovcem a Werichem z Osvobozeného divadla. Některé z těch písniček si pamatuji dodnes a měl jsem Voskovce a Wericha a hlavně jejich humor moc rád a říkal jsem si, že je docela dobrý nápad mít divadlo a psát si vlastní hry, člověk se hned mohl cítit skoro jako starý dobrý Shakespeare a je možné, že právě poslech Osvobozeného divadla mě inspiroval k vlastní literární tvorbě.
Občané Rakovníka byli v té době naprosto normální lidé, kteří ničím zvláštním nevynikali, často jsem chodil přes náměstí do kina a také do divadla a na ostatní lidi si pamatuji jen jako na šedý, bezejmenný dav. I když v té době tam byla jedna žena, která se od ostatních lišila, říkali jí Rybička, chodila v šatech jako z nějakého minulého století, říkalo se o ní, že jí nevyšla svatba, ženich se nevrátil z války nebo zmizel a jí z toho hráblo. Samozřejmě nevím, jestli to tak bylo či nebylo a jestli je to vůbec možné, ale že jí hráblo, to bylo dost jasně vidět a ostatní obyvatelé Rakovníka se k ní chovali s určitým despektem, zvláště, když chodila po náměstí. Byla prostě jiná.
Podobnou postavou v rakovnickém panoptiku byl ještě muž, zvaný Uhlobaron, ten byl zase celý v černém, se širokým kloboukem a byl poměrně dost vysoký. Vyprávělo se o něm, že mu hráblo, když mu komunisté zabavili doly, asi mu nešlo do hlavy, jak to, že mu komunisté dokázali ukrást i díru do země.
V Rakovníku bylo v té době docela zajímavé letní kino, hned blízko náměstí a promítali tam dobré filmy. Na radnici pracovala moje matka a pracoval tam též její bratr, můj strýc Jaroslav. Matka byla šéfredaktorka rakovnických novin Rozvoj a když byla nějaká svatba, tak můj strýc jim k tomu hrál na tahací harmoniku. Prostě jiná doba, jiná zábava. Každému hráblo z jiného důvodu, ale výsledek byl stejný.
Na rakovnickém náměstí byla hezky vyzdobená radnice, ta je tam, myslím, dodnes a taky tam byl a ještě je parádní morový sloup.
Rakovník měl i hezké kamenné divadlo a parádní koupaliště. A k tomu všechny ty desky s Voskovcem a Werichem, prostě jsem si to užíval. Až na to dojíždění do Nového Strašecí, to mě soudruzi neměli dělat. Ale udělali, takže se ještě zmíním o tom, že poblíž Rakovníka můžete najít známý hrad Křivoklát, na kterém byli uvěznění za Rudolfa II. někteří slavní alchymisté, ale ti stejně nic zajímavého nevymysleli, takže byli rakovnickému lidu platní asi jako ta střední škola, na kterou se nedalo chodit.
