Článek
Víte, jak se dříve lidé seznamovali? Řeknu to jednoduše - dost složitě.
Jako děti se seznámíte s jinými dětmi celkem jednoduše, například v mateřské škole, na ulici a na hřišti, navíc se dříve pro děti na sídlištích budovala pískoviště a dětská hřiště, potom i různé prolézačky a houpačky, v létě se mohla děcka seznámit se svými vrstevníky u vody, u bazénu, na lodičkách při hraní fotbalu, volejbalu a košíkové a na podzim, kdy už to nebylo venku úplně ideální na ping pong, třeba při pouštění draků.
Jenomže, jak lidí stále přibývalo a města a sídliště byla větší a větší, až z toho praskala ve švech, museli si rodiče dávat na děcka větší pozor, nevím, kolikrát se zvětšilo nebezpečí, že dítě vběhne pod auto nebo se s jízdním kolem střetne s jiným šlapacím nebo elektrickým dopravním prostředkem ať už na silnici, na ulici, na parkovišti, v podzemní garáži a možná i na dětském hřišti nebo v parku, ale řekl bych, že z běžného hlídání dětí během odpolední vycházky se stala traumatizující záležitost.
Je jasné, že děcka, která mají neustále kolem sebe pevně semknutou rodinnou stráž, se s ostatními dětmi seznamují hůře než děti, které byly odmalička vedeny k tomu, aby chodily samy do školy a ze školy nebo do družiny a potom domů.
Potom najednou dětské kolektivy bleskurychle dospějí, přehoupnou se přes magickou hranici osmnácti let a jsou na několik let rozděleny podle učebních oborů nebo podle práce, do které nastoupí, popřípadě podle toho, jakou vysokou školu začnou studovat.
A je konec s nezávazným seznamováním, s hledáním toho pravého, popřípadě s hledáním holky do nepohody. Statisticky to vypadá tak, že když se rozhlédnete kolem sebe, tak ve svém okolí spatříte jednoho nebo dva potencionální partnery/partnerky, záhy ale zjistíte, že už jsou dávno zadaní a přichází čas, kdy začnete ze svých původních požadavků krok za krokem slevovat.
Je sice pravda, že od té doby, co existují noviny a časopisy, jsou také seznamovací inzeráty, ale na druhou stranu je také pravda, že hodně lidí a možná jich je i většina, nemá k seznamování přes inzerát důvěru.
Pamatuji doby, kdy mladí lidé chodili tzv. na taneční. Odpoledne se mohli sejít někde, kde se dalo tancovat, když nic jiného nebylo, tak posloužila tělocvična, velká restaurace nebo hotel, kde byl taneční parket a tam se za doprovodu živé kapely mohli nechat unášet melodiemi a rytmy, kterými přes den žily rozhlas a televize. Někdy to bylo spojeno i s vystoupením známé rytmické skupiny nebo beatové kapely. Je sice pravda, že většinou se to nedalo srovnat s Rytmickou skupinou Johna Lennona, ale snaha se také cenila.
Později se tančilo při diskotékách a tím jsme se s výčtem možností, kde a jak se seznámit ocitli téměř na konci. V práci těch příležitostí moc nebylo, zvláště když muži pracovali jako hutníci, kováři, kladeči lina, malíři pokojů, dlaždiči či železáři a dívky hlídaly děti v mateřských školkách nebo pracovaly na poště, popřípadě jako zdravotní personál v nemocnicích. Sestro, skalpel, prosím. Co budete dělat dnes odpoledne, až pána sešijem?
Je docela zajímavé, že v pohádkách se lidé moc neseznamují. V pohádkách se pracuje. Nebo bojuje. Jiřík zabije sedmihlavou saň, ale s žádnou z jejích hlav neprohodí ani slovo. Nevymění názor. Stejně tak černokněžník - praská na něm jedna obruč za druhou, ale ani to nekomentuje. Nebo, že by k tomu měl nějaké vtipné poznámky. Když mu praskne třetí obruč, tak praskne celý a rozplyne se a už se nikdy od něho nedovíme, jestli měl třeba těžké dětství nebo jestli ho v poslední době netrápila cukrovka a nepokoušel se marně zhubnout, což mohlo být pravou příčinou praskání těch obručí.
Když jsme se v polovině devadesátých let připojili ke komunitě, která pro zvýšení své sebeúcty používá internet, nikdo netušil, co to udělá s masou lidí, kteří si hledali partnerku či partnera. Počáteční nadšení se změnilo v hluboké zklamání. Vždycky, když přišla řeč na hledání nového partnera v souvislosti s jakoukoliv internetovou seznamkou, slyšel jsem: „Na internetu na žádnou seznamku nechodím, je to drahé a všechno je to podvod, kdoví, s kým se tam nakonec bavím, jestli tam nebalím zaměstnance firmy, prostě o tom nemám přehled,“ a ženy se často vyjadřovaly v tom smyslu, že na internet chodí úchylové, zatímco normální lidé už dávno mají své partnery a partnerky.
No, ona ta pravda je, jako skoro vždycky, někde uprostřed. Když půjdete kamkoliv na placenou seznamku, musíte počítat s tím, že nenajdete nikoho, kdo by byl ochoten se s vámi delší dobu bavit a potom se sejít v reálu, protože prostě není důvod, proč by to dělal.
O něco lepší jsou sociální sítě, kde se lidé často pobaví na nějaké zajímavé téma, ale pořád si musíte uvědomovat, že nejste na normální taneční zábavě, jste na maškarním plese, kde jsou všichni maskovaní, většina lidí se s vámi bude bavit pouze, když budou mít přitom pytel na hlavě, s vystřiženýma dírama na oči, ale zrovna tyhle hrátky, spojené s anonymní výměnou názorů mě nikdy nebavily.
Dovedete si představit, pokud si na to ještě pamatujete, že by s vámi diskutoval Miroslav Horníček a měl přitom černý pytel na hlavě? Nebo Jan Werich, jak by se vás snažil zaujmout s nějakým vakem na hlavě?
Jestli se stydím za svůj zjev, tak mohu jít kamkoliv, kde se budu vyjadřovat pouze písemně a budu si šetřit obrazovku.
Takže jste uprostřed reje masek a chcete se s někým seznámit..? Mně to prostě přijde úchylné.
Když to všechno shrnu, tak mně osobně sociální sítě přijdou jako komunikační sítě pro podivíny a zřejmě si to vždycky myslet budu a nevidím důvod, proč bych se měl bavit s někým, kdo se chová jak postižený z knížky nebo z filmu Neviditelný.
Jestli se skutečně chcete seznámit s někým, kdo za to stojí, je naprosto zbytečné balit si lovecké sociální sítě a jako Hemingwayův stařec vyplouvat časně ráno na své bárce na moře na lov.
