Článek
Občas tento svět nechápu. Pamatuji si časy, kdy jsme chodili k lékaři, když nás něco zabolelo nebo někde něco začalo záhadně píchat, popřípadě stoupla teplota, doktor nás prohlédl, vyřkl diagnózu nebo odhad diagnózy a buď nás poslal domů nebo zpátky do práce.
Dnes jdu k doktorovi pouze, když potřebuju jedno nebo více potvrzení ohledně žádosti příspěvku na péči.
Moc to nechápu, ale všichni chtějí, abych se tomu přizpůsobil.
Jsem ve věku, kdy je většina lidí už po smrti, ale nikdo se mě nikdy neptal, jestli nepotřebuji s něčím pomoct. Nebo, jestli by doktor neměl přijet za mnou, pokud nemám nikoho z rodiny, kdo by mě k doktorovi přinesl třeba v nůši na zádech.
Při poslední ukončené prohlídce na mě doktor pět minut pobaveně zíral, jak zápasím s ponožkou a s rovnováhou ve snaze dostat se zpátky do bot, potom mi sdělil, že nárok na žádný příspěvek na péči nemám a když si koupím obuv na suchý zip, tak nebude co řešit.
Několik dní jsem pak mudroval, proboha, proč vůbec ten příspěvek na péči nabízejí?
Dost těžko se dostávám z jednoho místa na druhé, občas mám dojem, že mám na krku místo hlavy nasazený kolotoč, neslyším, nevidím a dost těžko dbám na běžnou hygienu, protože mám obavy, že když vlezu do vany, tak už se nedostanu ven.
Ano, došourám se do nákupního centra s taškou na kolečkách a dostanu se i zpátky domů, potom ale musím dva dny odpočívat vleže na zemi a s nohama na židli.
Všichni kolem se tváří jak mudrcové východu, ale zatím mi ještě nikdo s ničím neporadil.
Stáří je zajímavé právě tím, že je plné překvapení. Jednoho dne se ráno probudíte a zjistíte, že nemáte dost sil na to, abyste se postavili vedle postele. Zaskočí vás nečekaná bolest v koleni, v kotníku nebo silné píchání v ramenním kloubu a najednou si uvědomíte, že lepší už to nebude, takže máte poslední možnost s tím něco udělat. Každý se s novou realitou musí vyrovnat podle toho jakou má povahu a schopnosti.
Existuje jediná pomoc a to je pomoc finanční, protože s věkem se vám rozhodně nebudou snižovat platby za nájem, za energie a za jídlo.
I kdybyste se přinutili chodit do práce nebo na brigády, tak na plnou práceschopnost už nedosáhnete. Navíc od určitého věku, který se počítá, pokud budu vycházet ze zkušeností a pozorování okolí, od šedesáti nahoru, vás to může definitivně klepnout prakticky kdykoliv a kdekoliv.
Takže ještě jednou, je mi 77, ale ještě s tím věkem nemám žádné zkušenosti, někdo mi to věří, někdo ne, ale stalo se mi poprvé v životě, že jsem něčeho podobného dosáhl.
Už několik let mi chybí peníze na normální živobytí, neříkám důstojné stáří, i když teď je to asi to jediné, co mě dokáže upřímně rozesmát.
Když jsem se pokoušel třikrát nebo čtyřikrát (ježto jsem sám, bez rodiny a bez služebnictva) žádat o pomoc, tak jsem samozřejmě myslel finanční pomoc, ne, že mě někdo po předložení orazítkované žádosti odveze za roh zdarma nějakým opěvovaným taxíkem.
Nedostal jsem nikdy nic.
Protože si myslím, že jsem už poměrně dlouho dospělý a svéprávný a mám vysokoškolské vzdělání, tak pokud nemám peníze, dokáži si sám a ještě zpaměti vypočítat, kolik potřebuji.
Dokázal by to i posluchač základní školy, kdybychom mu sdělili, že mám příjem 11 000 Kč a každý měsíc musím platit 28 000 Kč nájem. Nechápu, co je na tom nadpřirozeného a proč k tomu potřebuji souhlas a potvrzení několika pojišťoven, finančního úřadu, dvaceti doktorů a padesáti dalších úředníků z Úřadu práce a Úřadu sociálního zabezpečení. Vzhledem k tomu, že vždycky chtěli všechna potvrzení předložit do tří dnů, jinak žádosti nebude vyhověno, je celkem zbytečné, abych v popisu své finančně svérázné situace pokračoval.
Když jsem překročil sedmdesátku, rychle mi došlo, proč mi starší kolegové říkali, víš, na stáří je nejhorší náhlá ztráta síly. Přestaneš fungovat a je konec.
Všichni to byli borci, kteří celý život cvičili, chodili i ve vyšším věku do fitka – a pak skončili ze dne na den a už jsem je ve fitku nikdy neviděl. Později jsem je již nepotkal ani na ulici.
To je slabost, která se nedá přemoct motivačními výkřiky, dělej! To dáš, chlape! Opři se do toho!
Zkoušeli jste někdy zdvihnout 200 kilo v benči? Zkuste si to! Kdyby to nešlo, zkuste hodně chtít. I kdyby se vám přitom ohýbaly ruce a praskalo jedno nebo druhé zápěstí. Máte přece silnou vůli a touhu být co nejlepší! Když už ne nejlepší.
V naší pseudokultuře se stala hrozná chyba, že si ti silnější odhlasovali zákony, podle nichž si vlastní tělesný stav nemohou posoudit sami postižení, ale že je posuzuje nějaká komise, složená z mladých doktorů, „odborníků“ na gerontologii, z nichž ani jeden neví s čím musí staří lidé zápasit. Po stránce somatické, tělesné i duševní, psychické.
Čtyřicetiletý doktor a třicetiletý ortoped posuzují naléhavost vašeho případu a přitom ani jeden z nich neví, že má v sobě nějakou kostru nebo klouby, které by je mohly bolet. Většina lidí, kteří posuzují stárnutí a stáří si ani u sebe nepřipouští, že pokud se toho dožijí, tak sami zestárnou, ne, jich se to netýká. Stárnou ostatní, je to jejich problém, měli žít zdravě, měli si šetřit peníze, aby měli na živobytí, až budou v důchodu. Jejich chyba, že si nedali stranou třeba pět nebo deset miliónů. Pro začátek.
Pak to dopadne, jak řekl klasik – až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá.
Přijdu na sociální úřad a protože jsem ještě při vědomí a umím počítat, tak řeknu, potřeboval bych k přežití třicet tisíc měsíčně. Zatím živořím pouze z důchodu 11 000 Kč.
A oni, místo, aby mi ty peníze dali, tak se mnou začnou diskutovat. A to je příšerné.
Proč si celý život platím pojištění a řadu dalších poplatků, když potom jdu do důchodu a dostanu měsíční výměr tři tisíce? A mazej domů!
A nikdo mi k tomu neřekne, co bych měl dělat, abych v naší blahobytně pospolné společnosti přežil. Jestli se mám chodit pást nebo co? Když nemám rodinu a nemám žádný majetek, mám se nechat vystěhovat na ulici?
V podstatě se ani nedivím, když staří lidé po prvních šokujících zkušenostech, týkajících se ztráty fyzické síly a ztráty duševních schopností a s výhledem na stav sociálního zabezpečení spáchají sebevraždu. Je to jakási automatická eutanazie, dokud mám na ni ještě dost sil.
Co na to psychologové? Co by na to mohli říct, když vůbec neví, o co se jedná? Nikdy v podobné situaci nebyli a až se do ní dostanou, tak už nám to nebude nic platné.
Jak říkám, stárnete, ztrácíte sílu, ztrácíte soudnost a nikdo vám neporadí, protože to ještě nikdo z celé té bandy parazitů a rádobyradilů nezažil.
Nikdy za posledních 15 let za mnou nepřišel nikdo ze správy sociálního zabezpečení zeptat se jak se mám a jestli náhodou něco nepotřebuji.
Když tak nad tím přemýšlím, tak vlastně neznám nikoho, komu by doktoři přiznali na stará kolena demenci a nechtěli po něm, aby v soustředných kruzích obíhal pojišťovny a sháněl potvrzení, že nemá peníze a potvrzení, že neměl minulý rok dostatečný příjem a řadu dalších potvrzení. Nikoho kromě komunistického zločince Jana Fojtíka. Ten nic shánět nemusel a měl všechno rychle vyřízené a ještě ho prohlásili za státem uznaného dementa. Pro ostatní vymýšleli shánění všech možných potvrzení od zdravotních pojišťoven a finančního úřadu a chtěli daňová přiznání pět let dozadu, všechno dvojmo a k tomu se měli ještě do dvou dnů dostavit osobně v doprovodu obou žijících rodičů. Jinak žádost propadne.
Většina takzvaných odborníků píše knížky a má přednášky na témata, o nichž nemají ani ponětí.
Absolutně nechápu, že městský úřad může za plnou mzdu zaměstnávat lidi, kteří nedokáží spočítat částku potřebnou k přežití jedné osoby na jeden měsíc. Jestli to někde dovedou spočítat, tak se za svá slova omluvím a nebudu říkat, že je to trestuhodné.
Četli jste amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye? Třeba jeho novelu Stařec a moře?
Je to vynikající novela, 111 stránek, které se dají přečíst jedním dechem. Hemingway napsal svého Starce v roce 1951 a publikoval 1952, krátce nato dostal Nobelovu cenu za literaturu. Hlavní postavou slavné novely je starý kubánský rybář Santiago, který se vydává na moře, protože už dlouho nic nechytil, tak to prostě zkouší zas a znovu, načež se mu podaří chytit kapitální kousek. Pětimetrového macka, vážícího odhadem 700 kilo, těžko by se s ním fotil na břehu, jak ho drží v náručí.
Dalo by se říct, že to byla největší ryba jeho života, ale než se mu podařilo s usmrcenou rybou, přivázanou ke člunu doplachtit zpátky ke břehu, tak mu ji sežrali žraloci. Zůstala jen kostra. No a tohle je kostra celého příběhu, ale je to napsané tak, že by člověk málem uvěřil, že Ernest Hemingway byl u toho a že všechno viděl na vlastní oči.
No ale s nejvyšší pravděpodobností u toho nebyl a celý příběh si vymyslel a dokonce ani nevěřím, že se něco podobného mohlo stát, starý rybář by asi neumlátil pádlem dospělého mečouna marlina a dvacet žraloků, jak je to v novele popsané, je to prostě alegorie, symbol, nadsázka, Hemingway se dožil 72 let, skončil sebevraždou, zastřelil se brokovnicí a byl to nejenom velký spisovatel, ale také sportovec a dobrodruh, docela mě dostalo, že si pro tu Nobelovu cenu ani nejel, řekl, ať mu ji pošlou poštou. Vždycky jsem snil o tom, že to jednou taky tak udělám, ale to je teď vedlejší.
Je zajímavé, že Ernest tvrdil, že jsou pouze tři sporty, motorismus, box a horolezectví. Největší slávu mu ale přinesla novela popisující život a dílo starého kubánského rybáře.
Když jsem si to všechno tak sám pro sebe rozebíral, došel jsem k závěru, že Hemingway se v závěru svého životního díla vyrovnává s problémy, o kterých jsme si právě psali – s problémy stárnutí.
Najednou se v životě člověka něco zlomí a rybář už svou rybu neuloví, Bivoj neunese na zádech svého kance a Řehoř Samsa z pera Franze Kafty zjistí, že se proměnil v ošklivého, bezmocného brouka. Trochu mi v té Proměně od Kafky chybí konstatování, že se i manželka starého Řehoře proměnila v ošklivého brouka, potom by to bylo dokonalé.
Ale je dobré si to všechno uvědomovat a snažit se podle toho žít. Jak říkal starý dobrý Hemingway, pokud se nemýlíme, tak máme pravdu.
