Článek
Občas je zajímavé zamyslet se nad otázkou, jestli jsme někdy zažili něco zvláštního, něco, co se dá jen těžko vysvětlit, ať už pomocí logiky, nebo zdravého selského rozumu. Jak už to psal Karel Čapek ve svých povídkách z jedné a z druhé kapsy, můžete najednou zjistit, že jste v něčem překonali světový rekord nebo jste omylem prošli zdí a vůbec jste si toho nevšimli.
Kdysi jsem bydlel v paneláku v sedmém patře, ve vedlejším bytě krátce bydlela žena, která jednou v sebevražedném úmyslu skočila z okna a potom byl tento byt dlouho neobsazený. Potom si jej pronajal obchodník s hudebními nástroji a měl tam uskladněné saxofony, klarinety, kytary a bicí nástroje, varhany a bůhví co ještě. Občas se v bytě zastavil, popadl třeba kytaru nebo kontrabas, popřípadě harfu a zase na pár dní zmizel. Zbytek se dal domyslet, takže se tam nedělo nic zvláštního.
Přišla další změna, majitel hudebního skladu dal výpověď a odstěhoval se i se všemi nástroji. Byt zůstal prázdný, i když občas se tam někdo nastěhoval, ale nikdy v něm nevydržel déle než dva měsíce a potom se opět odstěhoval.
Jednou tam na sociál živořila stará paní, ke které pořád jezdila sanitka, jindy tam byla mladá dvojice, která mi drze ukradla rohožku, načež mi oba tvrdili, že o ničem neví a potom byl byt opět dlouhé měsíce prázdný. Mladí zmizeli i s rohožkou.
Do bytu o patro níž se mezitím nastěhovala paní, která byla hluchoněmá, s nikým se nebavila a ani se o to nesnažila, žila si ve svém vlastním světě ticha a byla celkově taková spíše plachá, když jste ji potkali na chodbě, tak utíkala schovat se za roh, zásadně nikoho nezdravila ani pokynem ruky nebo pohybem obočí. Prý jako dítě ohluchla po ruské vakcíně proti tuberkulóze, takových případů bylo u nás poměrně dost, akorát se o nich nikdy moc nemluvilo a nepsalo.
Jednou v noci jsem zaslechl na chodbě podivný hluk, vykoukl jsem ze dveří a viděl jsem, že se na chodbě svítí a hluchoněmá lítala po schodech nahoru a dolů, do sedmého patra, k nám a zase o patro níž, do šestého patra, kde bydlela.
Když vyběhla nahoru, do sedmého, tak běžela ke dveřím prázdného bytu a začala do nich zuřivě kopat a mlátit pěstmi, jak se lidově říká jak hluchej do vrat. Bylo to v noci, asi tak ve dvě hodiny, ostatní nájemníci se začali též budit a vykukovali ze svých příbytků, co zvláštního se to zase u nás děje.
Zkusil jsem hluchoněmou zastavit a uklidnit, ale chovala se jak nepříčetná nebo pominutá. Musel jsem s ní důkladně zatřást v duchu hesla „před použitím protřepat“ a pak se trochu vzpamatovala a uklidnila.
Odvedl jsem ji domů a na papírek jsem napsal, co se děje? Žena začala vydávat divé skřeky, při nichž tuhla krev v žilách a na kus papíru mi napsala, že nahoře, v tom prázdném bytě, někdo je a dělá tam hrozný hluk, že to rve uši a jestli s tím nepřestane, tak na něho vyběhne s nožem. Nechápavě jsem na ni zíral. Jak může něco slyšet, když je hluchá jak poleno? A jak se může cokoliv ozývat z prázdného bytu, kde už rok nikdo nebydlí a nic se tam nehýbe? A jak to, že to není slyšet? Aby to nebylo jako ve filmu Šestý smysl, kdy by mi nakonec došlo, že hluchý jsem já, zatímco ostatní, i ti, které jsem zatím mylně pokládal za hluché, normálně slyší?
Stejná scéna se potom opakovala během následujících nocí ještě několikrát. Jednou dokonce začala postižená žena kopat i do mých (čerstvě umytých) dveří a musel jsem jí velmi důrazně vysvětlit, že její chování je už krajně nevhodné a celé to nakonec skončilo tím, že ji odvezli na psychiatrii, kde byla několik týdnů.
Když se vrátila, byla zase taková, jako úplně na začátku, tichá, nenápadná, utíkala a schovávala se před sousedy a byl od ní klid. Zajímavé je, že s těžkým sluchovým postižením slyšela něco, co nikdo jiný neslyšel a co údajně vycházelo z prázdného bytu, v němž byly před lety uskladněné hudební nástroje.
Jinak tam bylo ticho jak v hrobě a dokonce se tam nezjevovala ani sebevražedná sousedka, která z toho bytu vyskočila a zabila se o chodník.
Normální člověk běžně slyší nebo vnímá vibrace od 16 kmitů za vteřinu až po 20 tisíc kmitů za vteřinu. Pomalejší kmitání, než je 16 kmitů za vteřinu se nazývá infrazvuk, je to taková docela děsivá část zvuku, protože při této frekvenci začínají praskat zdi a lidí se zmocňuje panický strach a šílenství.
Četl jsem jednou zajímavý článek, kde se psalo, že známé trouby z Jericha byly možná upravené tak, aby vydávaly infrazvuk. Pomalý kmitočet ale člověk neslyší a nemá ani dojem, že by vnímal něco jako zvuk. Možná. Nevím to určitě.
Ultrazvuk též nevnímáme jako zvuk, i když se všechno kolem klepe jak babička. Člověku ultrazvuk údajně neškodí, pomocí ultrazvuku se vyšetřují a zobrazují na monitoru nenarozené děti, ultrazvuk vám během několika vteřin vyčistí brýle, stejně tak dokáže ultrazvuková pračka dokonale vyprat prakticky cokoliv i bez použití chemických pracích prostředků, takže by to mohl být naprosto ekologický způsob praní a zřejmě proto je výroba a použití ultrazvukových praček zákonem zakázaná. Dají se použít pouze na čištění brýlí.
Když se stavěla zastávka metra Holešovické nádraží, bydlel jsem v Plynární ulici 29, přesně naproti dodnes stojící a fungující, známé hasičárně s výjezdem do Argentinské ulice. Přímo pod okny pokoje, kde jsem spal byla tramvajová zastávka, takže cinkání, zastavování, brždění a rozjíždění tramvají jsem měl za ta léta, co jsem tam bydlel, už hluboce zažité.
Jednou v noci mě probudily prapodivné zvuky, které se ozývaly z bytu, který byl přímo nade mnou. Já jsem bydlel v prvním patře, tenkrát se tomu občas říkalo zvýšené přízemí, protože úplně v přízemí byla drogerie a pod ní už jenom sklep, kde ve sklepních bytech bydleli též velmi zajímaví lidé, ale byt, ze kterého se začaly ozývat podezřelé zvuky, byl ve druhém patře. Vzhledem k tomu, že byla jedna hodina v noci, bylo dost divné, že se sousedé pokoušeli stěhovat nebo alespoň šoupat po zemi, asi po parketách, zřejmě dost těžkou skříň, asi nějakou dubovou almaru a možná také gauč.
Stejně tak bylo divné, že se tím bavili skoro hodinu. Občas jim přitom něco upadlo, bylo slyšet i nespokojené mužské brblání a potom bylo najednou ticho jak v kostele. No, dobře, jsem člověk tolerantní, tak jsem to nechal být a nikomu jsem to ani neříkal.
Příští noc se to ale opakovalo. Opět bylo naprosto jasně slyšet, jak šoupou po zemi skříň a gauč, jako kdyby se nemohli rozhodnout, kde a jak budou stát nebo k čemu je mají přišoupnout. Bylo slyšet i kroky, jako kdyby mi přímo nad hlavou chodil někdo v těžkých, zednických botech. Opět to trvalo něco přes hodinu, teprve potom zavládl klid. Příští den jsem neodolal, vyběhl nahoru a u sousedů zazvonil. Nikdo neotevíral. Asi jsou v práci, řekl jsem si a zkusil to ještě několikrát odpoledne, ale opět nikdo neotevřel.
Když jsem šel domů, potkal jsem čirou náhodou správce, tenkrát se této funkci říkalo domovní důvěrník. Dali jsme se do řeči a když jsem se ho zeptal na sousedy, na které jsem se nemohl dozvonit, tak řekl: „Ti jsou už týden na dovolený, přijedou až tuto neděli.“
Potom jsme se bavili o tom, jak je možné, že když nejsou doma, tak tam někdo stěhuje skříň a pohovku. Správce se zasmál a řekl, že to zní možná hloupě, ale jak se teď staví stanice metra Holešovické nádraží, tak oni tam samozřejmě vrtají do skály a protože vrtají i v noci, tak se ty zvuky šíří často i půl kilometru daleko, dostanou se do jakéhokoliv baráku a potom máte dojem, že slyšíte hluk, který jde z bytu od sousedů a oni jsou v tom naprosto nevinně.
Stejně tak se může šířit i infrazvuk a částečně také ultrazvuk, i když ten se nejlépe šíří ve vodě, třeba skrz vodovodní potrubí, ale může se dostat prakticky všude. Když se do toho započítají ještě různé kombinace a kmitočtové interference, tak se vám může ozvat prakticky cokoliv odkudkoliv a kdykoliv. Tomu se zabránit nedá. Zkoumat šíření a transformaci zvuků může být sice zajímavá práce, ale kdoví, k jakým se přitom dobereme koncům.
Ve východní mytologii se stará, dobrá hadí síla označovala jako Matka zvuků.
Nakonec bychom se mohli dostat i k tomu, že podle všech náboženství a filosofických ideologií je „posvátný“ zvuk to, co nás oživuje a jednou se možná dočkáme nejenom návratu k léčení pomocí hudby, rytmu, zvuků a zpěvu, ale i využití hudebního tranzu třeba v boji proti virózám. Prostě to, co se ve fyzice označuje jako vlnění nebo kmitočet bych nepodceňoval ani v přírodních vědách, ani v psychologii.
