Článek
Je to docela zajímavý problém - proč u většiny lidí budí úspěch závist?
Když jsem byl ještě v dětském věku a viděl jsem, že někdo něco zajímavého umí nebo je v něčem dobrý až vynikající, tak to ve mně vždy dokázalo vzbudit salvu pocitů, které se daly charakterizovat jako motivace nebo touha naučit se něco stejně dobře, jako ti, co se právě předváděli, popřípadě jsem se to mohl naučit i lépe (třeba psaní článků na volné téma), ale ne z toho důvodu, že bych chtěl někomu konkurovat nebo někoho na hlavu porazit. Chtěl jsem se to prostě naučit. A umět.
Viděl jsem šašky v cirkuse a hned jsem se učil žonglovat a chodit po laně a trénoval jsem salto vzad, viděl jsem americký film se střílejícími kovboji, kteří nikdy neminuli cíl a hned jsem začal chodit na střelnici a učil se střílet, viděl jsem hongkongské filmové fackovačky s Brucem Leem a už jsem se běžel přihlásit do kurzů karate (kurzy kung-fu ještě nebyly), pak jsem viděl Arnolda Schwarzeneggera a od té doby jsem trénoval v posilovně, až jsem se nevešel do saka a později ani do volnějších svetrů a pulovrů a když se dnes ohlížím zpátky a hledám pojmenování pro motivační pud nebo spíše pudink, který mě nutil napodobovat každou podivnost a zvláštnost, kterou jsem kde zahlédl, tak si dodnes nejsem jistý, co to bylo. Netoužil jsem po slávě, ani po obdivu veřejnosti nebo poplácání po zádech od uznávané autority, ani jsem nečekal na pozvání do talk show Libora Boučka, chtěl jsem si to prostě vyzkoušet.
Takže jsem běhal, skákal, plaval, vrhal, žongloval, dokonce jsem se pokoušel zpívat a k tomu hrát na kytaru a hrál jsem také v divadle a mnohokrát jsem se realizoval v nějakých menších vedlejších rolích ve filmu a kromě toho jsem také natáčel animované filmy a stal jsem se na několik let režisérem Krátkého filmu Praha a moderoval jsem hudební skupiny a jeden čas jsem byl (v devadesátkách) i docela známá osobnost, píšící články o esoterice a o magii a fejetony do novin a do časopisů a později i do bulváru, jako byl například Blesk a Super a v televizi jsem mnohokrát účinkoval v různých pořadech a také v Ezu, kde jsem vykládal tarotové karty, bylo toho prostě docela dost.
Netřeba se proto divit, když se mě jednou při jakémsi rozhovoru jeden zvídavý redaktor zeptal, vy toho děláte tolik a v takovém množství, že se to snad ani nedá všechno najednou sledovat... nebylo by lepší, vybrat si jednu věc a té se věnovat pořádně?
No, asi jo, třeba jako Zaremba, kterého jsem též poznal osobně, když jsem se učil zvedat nad hlavu těžké váhy. No, mohl jsem to svoje už mít dávno odzdvíhané a v dřevěném pyžamu si užívat zaslouženého klidu.
Ony všechny ty moje akce probíhaly většinou tak, že jsem si řekl, že napíšeme hromadu článků o mytologii a o esoterice, sehnal jsem kontakty na lidi, kteří se tomu věnovali, například na profesora Nakonečného a na studenty andragogiky, teď samozřejmě nebylo kam si k tomu sednout, neměl jsem žádnou redakci a většinou ani normální bydlení, tak jsem si třeba na dva týdny pronajal půlku čínské restaurace, kde jsme se usadili a psali a psali, ale ne v tom smyslu, že dokud nezemřeli, tak tam píší dodnes, ale když jsme uveřejnili třeba dvě nebo tři knihy a padesát článků třeba na téma Keltské národní zvyky, tak jsme si dali poslední společný oběd a šlo se domů. Ale byly z toho honoráře, bylo opět na nějakou dobu z čeho živořit.
Možná by mi mohl někdo říct, no jo, ale na podobné akce by tady snad mělo fungovat Ministerstvo kultury... a já na to dodnes říkám, no, to je pravda... mělo...
