Článek
Otázka víry a současně i nevíry je pro mnoho lidí natolik složitá, že se o ní raději ani nechtějí bavit. Mudrci nejenom z východu, ale i z lidu se často vyslovují v tom smyslu, že si každý musíme dávat pozor, čemu chceme věřit a čemu ne.
Jiní zase tvrdí, že jedno, jestli někdo v něco věří nebo ne, protože i lidé, kteří věří pouze v racionální a vědecky podložené důkazy, jsou ve své víře stejně neoblomní jako populární Helvétové.
O Helvétech, což byl původně jakýsi švýcarský keltský kmen bylo známo, že ve svých názorech nikdy neustoupí, ale není známo, jestli jim to bylo k něčemu dobré nebo ne. To už si musí každý posoudit sám za sebe.
Všichni si během svého vlastního procesu enkulturace a dospívání vytváříme obraz světa, v němž žijeme a jemuž věříme a je celkem jedno, jestli na začátku našich sebekošatějších představ stojí nějaké dogma, postulát, axiom, předpoklad, paradigma, teorém nebo třeba jen vtipná hláška, jako třeba, dej krávě do držky, ona ti dá do dížky.
Vzhledem k tomu, že do budoucnosti stejně nevidí ani uznávaný a renomovaný věštec, dá se říct, že zíráním kupředu levá, zpátky ni krok, jen ztrácíme čas.
Když jsem byl, žil a pracoval v Německu, jednou odpoledne někdo zazvonil a když jsem otevřel, tak venku stály dvě asi tak pětačtyřicetileté paní, které slušně pozdravily a zeptaly se, jak se mi vede.
Řekl jsem, že dobře a ony se mě obratem ruky zeptaly, proč si myslím, že je na světě tolik zla. I když to byla zajímavá otázka, musím to ještě trochu upřesnit. Psal se rok 1984 a upřímně řečeno jsem v té době ani neměl pocit, že by toho zla bylo tolik, aby to stálo za důkladnější zamyšlení.
Paní se mě zeptaly, jestli bych si chtěl o tom zlu s nimi popovídat, mně to připadalo docela originální, tak jsem řekl, proč ne?
Měl jsem právě za sebou dvouletou školu nebo lépe řečeno kurz němčiny, což za mě Bundesrepublika statečně zaplatila, protože jsem dostal od Němců azyl a je pravda, že azyl si lépe užíváte, když ovládáte hostitelův jazyk. Uměl jsem gramatiku, znal jsem slovíčka, učení němčiny mě bavilo, ale ještě to chtělo konverzovat a cvičit. Diskutovat.
Paní ke mně hovořily laskavě a vlídně, prozradily mně, že na světě je tolik zla, protože je to díky tomu, že se nás snaží svádět ďábel, ale pánbůh, kterému říkaly důvěrně Jehova si to už dlouho nenechá líbit. Ďábla definitivně zničí a potom vyvraždí všechny lidi, kteří nejsou Svědkové Jehovovi. Aha…
„A to jako víte dopředu, kdy do bude?“
„Ano, rada starších už zná přesné datum konce světa, ostatním to bude sděleno, hned jak k tomu bude vhodný čas.“
Sedli jsme si v obýváku, já jsem udělal kafe a hned jsme rozprávěli jako staří známí nebo přátelé.
„Pokud si vzpomínám,“ řekl jsem, „tak už jedno takové datum ohledně konce světa tady bylo. Mělo to být v roce 1975,“ prohodil jsem ležérně.
Svědkové Jehovovi prodávali za babku svůj majetek, opouštěli byty a nechávali ladem ležet svá pole a nemovitosti, potom se shromažďovali kolem nádraží a kolem autobusových stanic a čekali, až si pro ně přijedou andělé s náklaďáky a odvezou je do ráje. Čekali do večera, čekali do půlnoci a když se vůbec nic nestalo, tak se naštvaně vrátili do svých opuštěných domovů. Nebo šli spát ke známým, pokud už nic neměli. Zbytek světa z toho měl srandu a organizace Svědků Jehovových zaznamenala úbytek asi dvou miliónů členů.
Koukaly na mě, prý odkud to vím.
No tak, něco z toho, co se ve světě šustlo vím, protože celá naše rodina pracovala v novinách a ve zpravodajství, takže si člověk pár zajímavostí všimne.
Potom se mě paní, jmenovaly se Irena a Silke zeptaly, jestli bych souhlasil s tím, že by za mnou chodily dvakrát týdně a probrali bychom si základní knihy od Svědků Jehovových, vysvětlily by mně, jak to bude s tím koncem světa a taky by mi nosily časopisy, Strážné věže a Probuďte se!
Já jsem na to říkal, no jo, ale nemám na tu literaturu vůbec žádné peníze, ale to prý nevadí, přinesou mi knížky i časopisy zadara, já jsem na to odtušil, že to už záleží pouze na nich. Mě to nic stát nebude.
Chápu jejich snahu získat další členy pro své svědecké hnutí, ale říkám dopředu, že budu dost tvrdý oříšek a říkám to na rovinu, možná se jim to nepovede, ale ony se jen smály, že prý se uvidí.
S tím ale mám celoživotní zkušenosti, že nejdříve, když se kdokoliv pustí do diskuze se mnou, ať už je to normální člověk nebo psychopat, tak se zdám jako snadno překonatelný soupeř, možná působím dojmem, že jsem moc váhavý, pomalý nebo mám argumenty, nad kterými většina lidí moc nepřemýšlí a najednou narazí kosa na kámen – a i když úroda ještě není pod střechou, je posečíno.
Milé paní potom za mnou chodily každý týden dvakrát, možná o mně psaly též hlášení na vyšší místa, ale na to jsem byl zvyklý už od bolševiků, na Vysoké škole chemicko – technologické si na mně cvičili svůj sloh hned dva docenti, Macák a Šimánek – no a co? Mně to neuškodilo a oni si aspoň procvičili psaní a pozorovací talent. A teď můžu psát já o nich, ale ne oni o mně. Zajímavé, ne?
Když jsem se ptal, jaký je vlastně účel celosvětové organizace Svědků Jehovových, proč učit křesťanství u katolíků, tak mi to Irena vysvětlovala, že katolíci to vidí špatně a za druhé světové války spolupracovali s Německem, no, to sice asi byla pravda, ale jak se to dnes napraví, když nechám katolíky sežehnout andělskými plamenomety a Svědky dopravím do bezpečí?
Není to náhodou tak, že „vynález Svědků Jehovových“ je docela geniální marketingový tah z toho hlediska, že Svědkové mají po světě přímo potravinový řetězec (myslím tím duchovní potravu) technicky dokonalých tiskáren, tisknou časopisy, tisknou bible a tisknou nejenom pro Svědky Jehovovy bible s Jehovou, ale tisknou i pro katolíky a kdoví, co všechno ještě tisknou, na koho se tisknou a kdo se tiskne na ně.
Takže jsou to vlastně redakce, tiskárny a distribuce s tím, že členové organizace Svědků Jehovových mají povinnost si kupovat všechna vydání a všechny časopisy. To je už kšeft, kterému rozumím, ale proč si tedy hrají na organizaci, které nejde o zisk?
Dokonce v České republice se chlubí, že nepobírají jako uznaná náboženská organizace žádné státní dotace, ale proč tedy jsou na seznamu prospěšných organizací, které se dostanou do škol, do nemocnic a do vězení (zatím ještě jenom na návštěvu) a snaží se zviditelňovat jak to jenom jde. Prostě si myslím, že kdyby se spočítalo, na kolik Svědkové Jehovovi přijdou daňové poplatníky, tak to budou částky spíše miliónové než, že by se jednalo o sem tam pár desítek korun – a zbytek si už zaplatí sami.
Pořád se motáme kolem toho, že jakmile má člověk možnost něčeho trochu využít, tak to prostě udělá a všechno ostatní je mu ukradený.
Takže i já jsem jim za dva roky intenzivního výcviku německé konverzace a za hromadu knížek, biblí a časopisů poděkoval a řekl jsem, ať už nechodí, že o ně žádný zájem nemám. Až přijde konec světa, tak se mohou radovat, že jsou zrovna na té správné straně barikády.
