Článek
Moje první holka, s níž jsem delší dobu naprosto vážně chodil, se jmenovala Jana. Jana, Janička, Janička -Sluníčko, ale jméno Jana se jí moc nelíbilo, tak si říkala Hana nebo ještě lépe Hanička. Takže to prostě byla Hanička. Hanička - Sluníčko, Hanička -Kočička a byla to sestra mého spolužáka ze školy, přesněji řečeno spolužáka z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, Technická ulice (mezitím Suchbátarova) 5.
Před Silvestrem 1968 pořádala tehdy ještě naše Vysoká škola chemicko-technologická bál nebo ples nebo jak to nazvat, který se odehrával v Praze, v Lucerně. Současně to bylo něco jako maškarní ples, všichni jsme měli převleky a škrabošky, takže jsem se od sedmi nebo osmi hodin až do půlnoci bavil s krásnou neznámou, s tím, že neznámá byla, protože jsme se do té doby nikdy nesešli ani jsme se neviděli, ani jsme se nebavili a to, že bude krásná, tak to jsem pouze předpokládal a mohl jsem v to doufat, ze stejných důvodů.
Její brácha byl v rámci studia vysoké chemie též mým spolupracovníkem, ale Hanička, které bylo v té době osmnáct, studovala pedagogickou fakultu na Karlově univerzitě.
Přišla půlnoc a slavnostní odmaskování, s nímž jsem byl, beze studu přiznávám, vrcholně spokojený a hned jsem si řekl, že se Haničky budu držet, i když bude běhat bez masky. Potom jsme se ještě bavili a lehce popíjeli téměř až do rána, Hanička bydlela na Letné z dejvické strany, já jsem byl doma na Letné z Holešovické strany.
Tak nějak jsme si padli do oka, že od té doby jsme pořád byli spolu, většinou tedy byla Hanička u mě, protože jsem přece jenom měl větší kus prostoru k bydlení, takže jsme mohli být u mě, kde jsme spolu bydleli, učili se, spali jsme spolu, chodili jsme spolu a občas jsme spolu i vařili, snídali, obědvali a večeřeli, prostě jsme se hned pustili do způsobu života, jako kdybychom už celou řadu let byli manželé.
Občas jsme si také dělali legraci, jako, že je nám už třeba sedmdesát nebo skoro osmdesát a teď se bavíme roztřesenými hlasy, tak co bábo? No, co je dědku, pamatuješ, jak jsme se před padesáti lety seznámili, jó, to ještě byly starý dobrý časy, ale to já už ani nepamatuju... už jezdili v Praze tramvaje? Pak jsme se tomu smáli, protože to byl prostě nesmysl, věděli jsme, že se nikdy nic podobného nestane, takového věku se nikdy nedožijeme, protože to je prostě nemožné, člověk to cítil hluboko v sobě, jasně, je to nesmysl... ale může to posloužit jako sranda...
V té době jsem hodně fotil, řekněme si to asi tak, že fotit v té době nebylo nic jednoduchýho, málokdo měl fotoaparát, mobily ještě neexistovaly ani náhodou, fotky se připravovaly složitou analogovou cestou přes negativy a pozitivy, ale Hanička byla krásná, tak jsem s radostí obětoval hodiny a dny a týdny, abych měl co nejvíce jejích fotografií, samozřejmě byla na všech nahatá a schválně jsme přitom vymýšleli různé dráždivé situace a polohy.
Zkoušeli jsme různé kompozice a živé obrazy, jako kat mučí nahou čarodějnici nebo otrokář vede nahou otrokyni, která má na sobě jen obojek a vodítko a prostě se nám to líbilo a tak jsme si blbli, protože to bylo divadlo a scénky byly aranžované podle toho, co nás zrovna napadlo.
Několikrát se stalo, že jsme šli na procházku a protože Hanička měla psíka jezevčíka, který s námi nemohl pořád běhat, občas musel sedět doma, na dejvické straně Letné, stalo se, že měla v tašce obojek a šňůru a mě napadlo, že by byla legrace, kdybych jí ten obojek nasadil a vodil si ji po venku na šňůrce. Jí se ten nápad zalíbil a tak jsme to mnohokrát realizovali, pamatuji si, jak na nás lidé občas divně zírali, ale nikdo do naší hry nezasahoval, občas se tomu někdo zasmál a kdyby nás potkal náš přítel fotograf Jan, tak by určitě měl k tomu nějakou poznámku, jako třeba, no, konečně dva lidé, kteří žijí normálně, hra je prostě hra, je to podobné, jako když si děti hrají na vojáky nebo na kovboje a indiány, tak se přitom taky nestřílí ostrýma.
Uplynul rok a půl a musím říct, že se mi hry na fotografa, popřípadě režiséra a jeho asistentku (doma nahou asistentku) líbily a proč to říkám - dobře jsem si všiml, že jsme se nikdy nedostali do situace, o níž se s nadšením rozepisují sexuologové jako o stavu vyhoření původní vášně, se sexu se stane zvyk, až odumře docela a beze zbytku. Naši známí o tom často mluvili jako o době, jak dlouho trvá chlapovi, než mu partnerka zevšední - a je konec, je to prý jeden rok až dva roky.
Dle mých zkušeností to ale není tak jednoduché - když se mi partnerka líbí, jako se mi líbila Hanička, tak mi ani sex s partnerkou nezevšední. Vždycky jsem říkal, že je to jako s biftekem a se svíčkovou, pojídám je celý život a nikdy se mi nestalo, že bych měl hlad, ale odmítl bych třeba svíčkovou s tím, že jsem ji měl už tolikrát, že se mi z ní už zvedá kufr, to je přece hloupost.
Po dvou letech jsem se ale i s Haničkou rozešel, ale nebylo to kvůli tomu, že opakované podněty přestaly mít původní sílu, to bych řekl, že spíše naopak, pořád bych s ní tvořil nové a nové věci a prožíval různá sexuální dobrodružství - ale prostě se stalo, že Hanička jednoho dne přišla ze své Filosofické fakulty Karlovy univerzity až po uši zamilovaná do svého nového asistenta pedagogiky nebo čeho a najednou měla oči a samozřejmě také uši a bohužel i další orgány zkroucené směrem k němu nebo aspoň do míst, kde tušila, že by mohl být.
Pro mě absolutní prohra. Dostanete se do podobné situace a nic lepšího nebo nic, co by se dalo použít jako záchrana původního vztahu nevymyslíte, nic vás nenapadne.
Takže mi nezbývalo než tento, jinak aspoň pro mě velmi krásný vztah, odpískat a pohroužit se do nepříliš konstruktivní samoty.
Utrpení mladého Werthera, jak by to popsal J. W. Goethe. Kdyby to bylo v boxu, tak by to bylo utrpení mladého veltera, což je v amatérském boxu váha do 69 kg, kterého omylem dali k těžké váze. Takže, to byl můj první vážný vztah. Ale aspoň jsem si uvědomil rozdíl mezi hrou a tím, když něco myslím skutečně vážně.
