Článek
Zní to jako nějaká klasická moudrost, že všechny cesty vedou do Průhonic, ale většinou to asi pochopí jen ten, kdo už někdy v Průhonicích byl nebo tam bydlí, žije a pracuje.
Sám jsem se jel do Průhonic podívat, když jsem se dozvěděl, že je tam velký, slavný park, potom jsem začal spolupracovat se svou dlouholetou asistentkou, která v Průhonicích bydlí od útlého dětství. V Průhonicích také bydlí a pracují její rodiče a v Průhonicích jsem se též dostal k natáčení filmů, například od Věry Chytilové, s níž jsem se seznámil v Krátkém filmu Praha. V jednom z filmů slavné režisérky jsem též k vidění, bylo to dobrodružné natáčení od večera až do časných ranních hodin a do Průhonic jsem též často jezdil relaxovat nebo vykládat tarotové karty.
V Průhonickém parku se v roce 1969 natáčela Popelka. Moje průhonická asistentka byla v té době ještě na houbách, ale to říkám spíše pro zajímavost, jak ten čas letí.
Když vyjedete z Prahy po D1, tak ještě než vám Praha zmizí ve zpětném zrcátku z dohledu, máte možnost po několika kilometrech odbočit - a jste v Průhonicích. Jinak se sem dostanete za deset až patnáct minut autobusem ze stanice Opatov. Nastoupíte na Opatově a vystoupíte v Průhonicích.
Zakladatelem a tvůrcem dnešní podoby Průhonického parku byl v roce 1885 hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca, který své panství proměnil v krajinářské dílo.
V roce 1927 prodal park státu. Současným vlastníkem je Botanický ústav Akademie věd České republiky. Park je součástí UNESCO a je chráněný jako národní kulturní památka. V podstatě by dle mého názoru měla být jako kulturní památka chráněná i moje asistentka a spolupracovnice Monica, která se zde narodila a vyrostla. Budu se muset na to informovat. Ale i kdyby tomu tak nebylo, zůstane navýsost zajímavé, kolikrát si to moje osudové cesty namířily přes Průhonice. Možná je v tom něco vyššího, kdoví?
Ještě si vysvětlíme, proč se říkalo, že všechny cesty vedou do Říma - protože tam skutečně vedly.
